Brdy v lednu - po stopách Kolvínky

Brdy v lednu - po stopách Kolvínky

Střední Brdy byly ve své historii častým cílem ničivých přírodních katastrof.

Jedna z největších přišla do brdských lesů ze 14. na 15. listopadu 1941. Tehdy se od JV přihnala obrovská větrná smršť, která poničila značnou část lesního porostu v oblasti vrcholů Dubina, Palcíř, Kamenná, Okrouhlík, Kočka, Vrchy a přilehlých údolí potoků Padrťského, Skořického a Ledného. V polomech zůstalo ležet na 1,5 mil. kubíků dřeva a vzniklé bezlesné plochy byly veliké - např.pohledu ze Strašic až do Skořic nebránily žádné stromy.

Na přelomu let 1941-1942 se začala k likvidaci kalamity budovat úzkokolejná (rozchod 760 mm) železnice, která měla sloužit ke svozu vytěženého dřeva na novou pilu v Mirošově. Železnici tvořily dva "kmeny" severní a jížní, na které navazovaly další "větve". Severní (S-1 až S-7) směřovaly do oblasti Ledného a Padrťského potoka, jižní (J-8 a J-9) pak do údolí Skořického potoka a oblasti Okrouhlíku a Javorčí.

Na 6000 povolaných dělníků bylo ubytováno nejprve v domech po nuceně vystěhovaných obyvatelích přilehlých osad a následně i v pracovním táboře na Kolvíně, ten původně stavěla německá armáda jako tábor koncentrační. Rovněž na Kolvíně bylo nutné vybudovat depo, opravárenské dílny, stanici pohoných hmot, kuchyně, stáje pro 100 koní a mnoho garáží pro traktory a automobily.

Dělníci byli při zpracování kalamity rozděleni do pracovních kolon. Kolona trastná - byla tvořena vězni kárného tábora v Mirošově a ti byli nasazováni na nejtěžší práce v lese, kolona lesní - prováděla lesní těžbu dřeva, kolona navalovací - nakládala dřevo na vozy lesní železnice nebo navalovala zpracované dřevo na haldy podél kolejí, kolona koňstvo - přibližovala dřevo k odvozním místům, kolona traktory pásové - přibližovala dřevo a pracovala na výstavbě silnic a lesní železnice, kolona traktory kolové - odvážela dřevo přímo na pilu, kolona Gleis - byla skupina dobrovolníků, kteří tvořili osádky vozů a měli na starost jejich brzdění dřevěnými tyčemi, kolona měřící - měla na starost příjem dřeva a jeho evidenci, tu tvořili lesníci.

Samotná železnice byla svedena na pilu v Mirošově a měla značný spád. Naložené vozy s vytěženým dřevem převážně samospádem překonávaly výškové rozdíly a v některých úsecích dosahovaly rychlost až 70 km/hod., pro osádky to byl nelehký úkol je ubrzdit. Lokomotivy pak tyto prázdné vozy několikrát za den vyvážely zpět do kopců. Zpracování lesní kalamity v postižené oblasti probíhalo až do konce roku 1943.Nedalo nám to a vydali jsme se tedy do terénu porozhlídnout se po něčem, co by tuto železničku ještě připomínalo. Hned první zastavení v místě bývalé pily a kárného tábora v Mirošově nás přesvědčilo o tom, že jít po stopách Kolvínky možná nebude tak snadné. Místo koncentračního tábora stojí na louce rozlehlý komplex domova pro seniory a jediná připomínka tohoto místa je nedaleká pietně upravená loučka se dvěma kříži a několika náhrobky.

Podobná situace je na místě bývalé pily.Tady je k nalezení jen malá stopa v podobě rozbořené zídky a betonového soklu v houštině náletových dřevin, tedy přetěžká představa místní situace z let 1941-42 (viz.2.foto). Musíme tedy do lesů a doufáme, že tam nám bude přát štěstí o malinko víc. Míříme k rozlehlejšímu severnímu kmenu a už v JV svahu vrchu Záborčí nacházíme první stopy drážního tělesa. Zpočátku méně výrazné, ale v místech odklonu větve S-1 už velmi snadno rozpoznatelné. Další úspěch zaznamenáváme asi o 2 km dále a to v místě odklonu větve S-2, kde nacházíme pěkně zachovalou část náspu přerušenou korytem Ledného potoka (viz.3.foto).

Pak sebemenší stopu na dlouho ztrácíme, ale zhruba po 3 km se na nás opět usměje štěstí. V hůře přístupném údolí Padrťského potoka nacházíme velmi zřetelný násep a to v polovině větve S-6 (viz.6 foto). Místo by mělo přibližně souhlasit i s dobovou fotografií. Jediné co jsme tedy prozatím našli jsou stopy v terénu, nic konkrétního ale v ruce nemáme. Pomalu se začínáme vracet, křižujeme větev S-4 a přes Palcíř a Skořice míříme zpět do lesa JV od kóty Záborčí. Tady konečně nácházíme konkrétnější stopy po Kolvínce. Na malém můstku přes potok  zrekonstruovaném v roce 1949 jsou použity kolejničky z úzkokolejky a o pár metrů dál v lese nalézáme ze země vyčnívající kus kolejnice (viz.4 a 5 foto).

Jsme spokojeni,máme v ruce "opravdový" důkaz o existenci dráhy :-). Pokračujem cestou dál podél Skořického potoka směrem k Mirošovu a i tady je možno pohodlně sledovat původní trasu koleje severního kmene, který pak pokračoval přes louku a myťskou i skořickou asfaltku do pár desítek metrů vzdálené pily. Viditelné těleso dráhy zaniká zároveň s hranicí lesa a v těsném sousedství prvního mirošovského stavení. Zde rovněž končí naše pátrání po této historické technické památce. A končí více než symbolicky - v oplocení pozemku vidíme několik kolejnic právě z této železničky.

Tak tedy dopadlo naše putování po severní části úzkokolejky zvané Kolvínka, k té jižní se snad dostaneme později. I po sedmdesáti letech od jejího vzniku jsme byli poměrně mile překvapeni tím, kolik přímých či nepřímých stop lze ještě v brdských lesích nalézt. Převážnou většinu však už nemilosrdně pohltila příroda. (1x foto Mapy.cz, 1x foto archiv J.Šefl,info-Brdy.org)

Související obsah

brding

Komentáře

Vaše reakce na Brdy v lednu - po stopách Kolvínky

Reference

Podívejte se na naše reference

Prohlédnout

Aplikace

Podívejte se na naše aplikace

Prohlédnout

Co umíme?

Podívejte se co umíme

Prohlédnout

Co umíme?

Vytváříme sofistikované aplikace pro náročné

Od webových aplikací přes android až po převodové můstky či složité informační systémy.

Podívejte se k nám

Máte ještě čas? Podívejte se na další rubriky

Tento web používá soubory cookie. Dalším procházením tohoto webu vyjadřujete souhlas s jejich používáním.. Více informací zde.