Brdy v lednu - po stopách Kolvínky
Střední Brdy byly ve své historii častým cílem ničivých přírodních katastrof.
Jedna z největších přišla do brdských lesů ze 14. na 15. listopadu 1941. Tehdy se od JV přihnala obrovská větrná smršť, která poničila značnou část lesního porostu v oblasti vrcholů Dubina, Palcíř, Kamenná, Okrouhlík, Kočka, Vrchy a přilehlých údolí potoků Padrťského, Skořického a Ledného. V polomech zůstalo ležet na 1,5 mil. kubíků dřeva a vzniklé bezlesné plochy byly veliké - např.pohledu ze Strašic až do Skořic nebránily žádné stromy.
Na přelomu let 1941-1942 se začala k likvidaci kalamity budovat úzkokolejná (rozchod 760 mm) železnice, která měla sloužit ke svozu vytěženého dřeva na novou pilu v Mirošově. Železnici tvořily dva "kmeny" severní a jížní, na které navazovaly další "větve". Severní (S-1 až S-7) směřovaly do oblasti Ledného a Padrťského potoka, jižní (J-8 a J-9) pak do údolí Skořického potoka a oblasti Okrouhlíku a Javorčí.
Na 6000 povolaných dělníků bylo ubytováno nejprve v domech po nuceně vystěhovaných obyvatelích přilehlých osad a následně i v pracovním táboře na Kolvíně, ten původně stavěla německá armáda jako tábor koncentrační. Rovněž na Kolvíně bylo nutné vybudovat depo, opravárenské dílny, stanici pohoných hmot, kuchyně, stáje pro 100 koní a mnoho garáží pro traktory a automobily.
Dělníci byli při zpracování kalamity rozděleni do pracovních kolon. Kolona trastná - byla tvořena vězni kárného tábora v Mirošově a ti byli nasazováni na nejtěžší práce v lese, kolona lesní - prováděla lesní těžbu dřeva, kolona navalovací - nakládala dřevo na vozy lesní železnice nebo navalovala zpracované dřevo na haldy podél kolejí, kolona koňstvo - přibližovala dřevo k odvozním místům, kolona traktory pásové - přibližovala dřevo a pracovala na výstavbě silnic a lesní železnice, kolona traktory kolové - odvážela dřevo přímo na pilu, kolona Gleis - byla skupina dobrovolníků, kteří tvořili osádky vozů a měli na starost jejich brzdění dřevěnými tyčemi, kolona měřící - měla na starost příjem dřeva a jeho evidenci, tu tvořili lesníci.
Samotná železnice byla svedena na pilu v Mirošově a měla značný spád. Naložené vozy s vytěženým dřevem převážně samospádem překonávaly výškové rozdíly a v některých úsecích dosahovaly rychlost až 70 km/hod., pro osádky to byl nelehký úkol je ubrzdit. Lokomotivy pak tyto prázdné vozy několikrát za den vyvážely zpět do kopců. Zpracování lesní kalamity v postižené oblasti probíhalo až do konce roku 1943.
Nedalo nám to a vydali jsme se tedy do terénu porozhlídnout se po něčem, co by tuto železničku ještě připomínalo. Hned první zastavení v místě bývalé pily a kárného tábora v Mirošově nás přesvědčilo o tom, že jít po stopách Kolvínky možná nebude tak snadné. Místo koncentračního tábora stojí na louce rozlehlý komplex domova pro seniory a jediná připomínka tohoto místa je nedaleká pietně upravená loučka se dvěma kříži a několika náhrobky.
Podobná situace je na místě bývalé pily.Tady je k nalezení jen malá stopa v podobě rozbořené zídky a betonového soklu v houštině náletových dřevin, tedy přetěžká představa místní situace z let 1941-42 (viz.2.foto). Musíme tedy do lesů a doufáme, že tam nám bude přát štěstí o malinko víc. Míříme k rozlehlejšímu severnímu kmenu a už v JV svahu vrchu Záborčí nacházíme první stopy drážního tělesa. Zpočátku méně výrazné, ale v místech odklonu větve S-1 už velmi snadno rozpoznatelné. Další úspěch zaznamenáváme asi o 2 km dále a to v místě odklonu větve S-2, kde nacházíme pěkně zachovalou část náspu přerušenou korytem Ledného potoka (viz.3.foto).
Pak sebemenší stopu na dlouho ztrácíme, ale zhruba po 3 km se na nás opět usměje štěstí. V hůře přístupném údolí Padrťského potoka nacházíme velmi zřetelný násep a to v polovině větve S-6 (viz.6 foto). Místo by mělo přibližně souhlasit i s dobovou fotografií. Jediné co jsme tedy prozatím našli jsou stopy v terénu, nic konkrétního ale v ruce nemáme. Pomalu se začínáme vracet, křižujeme větev S-4 a přes Palcíř a Skořice míříme zpět do lesa JV od kóty Záborčí. Tady konečně nácházíme konkrétnější stopy po Kolvínce. Na malém můstku přes potok zrekonstruovaném v roce 1949 jsou použity kolejničky z úzkokolejky a o pár metrů dál v lese nalézáme ze země vyčnívající kus kolejnice (viz.4 a 5 foto).
Jsme spokojeni,máme v ruce "opravdový" důkaz o existenci dráhy :-). Pokračujem cestou dál podél Skořického potoka směrem k Mirošovu a i tady je možno pohodlně sledovat původní trasu koleje severního kmene, který pak pokračoval přes louku a myťskou i skořickou asfaltku do pár desítek metrů vzdálené pily. Viditelné těleso dráhy zaniká zároveň s hranicí lesa a v těsném sousedství prvního mirošovského stavení. Zde rovněž končí naše pátrání po této historické technické památce. A končí více než symbolicky - v oplocení pozemku vidíme několik kolejnic právě z této železničky.
Tak tedy dopadlo naše putování po severní části úzkokolejky zvané Kolvínka, k té jižní se snad dostaneme později. I po sedmdesáti letech od jejího vzniku jsme byli poměrně mile překvapeni tím, kolik přímých či nepřímých stop lze ještě v brdských lesích nalézt. Převážnou většinu však už nemilosrdně pohltila příroda. (1x foto Mapy.cz, 1x foto archiv J.Šefl,info-Brdy.org)
Jedna z největších přišla do brdských lesů ze 14. na 15. listopadu 1941. Tehdy se od JV přihnala obrovská větrná smršť, která poničila značnou část lesního porostu v oblasti vrcholů Dubina, Palcíř, Kamenná, Okrouhlík, Kočka, Vrchy a přilehlých údolí potoků Padrťského, Skořického a Ledného. V polomech zůstalo ležet na 1,5 mil. kubíků dřeva a vzniklé bezlesné plochy byly veliké - např.pohledu ze Strašic až do Skořic nebránily žádné stromy.
Na přelomu let 1941-1942 se začala k likvidaci kalamity budovat úzkokolejná (rozchod 760 mm) železnice, která měla sloužit ke svozu vytěženého dřeva na novou pilu v Mirošově. Železnici tvořily dva "kmeny" severní a jížní, na které navazovaly další "větve". Severní (S-1 až S-7) směřovaly do oblasti Ledného a Padrťského potoka, jižní (J-8 a J-9) pak do údolí Skořického potoka a oblasti Okrouhlíku a Javorčí.
Na 6000 povolaných dělníků bylo ubytováno nejprve v domech po nuceně vystěhovaných obyvatelích přilehlých osad a následně i v pracovním táboře na Kolvíně, ten původně stavěla německá armáda jako tábor koncentrační. Rovněž na Kolvíně bylo nutné vybudovat depo, opravárenské dílny, stanici pohoných hmot, kuchyně, stáje pro 100 koní a mnoho garáží pro traktory a automobily.
Dělníci byli při zpracování kalamity rozděleni do pracovních kolon. Kolona trastná - byla tvořena vězni kárného tábora v Mirošově a ti byli nasazováni na nejtěžší práce v lese, kolona lesní - prováděla lesní těžbu dřeva, kolona navalovací - nakládala dřevo na vozy lesní železnice nebo navalovala zpracované dřevo na haldy podél kolejí, kolona koňstvo - přibližovala dřevo k odvozním místům, kolona traktory pásové - přibližovala dřevo a pracovala na výstavbě silnic a lesní železnice, kolona traktory kolové - odvážela dřevo přímo na pilu, kolona Gleis - byla skupina dobrovolníků, kteří tvořili osádky vozů a měli na starost jejich brzdění dřevěnými tyčemi, kolona měřící - měla na starost příjem dřeva a jeho evidenci, tu tvořili lesníci.
Samotná železnice byla svedena na pilu v Mirošově a měla značný spád. Naložené vozy s vytěženým dřevem převážně samospádem překonávaly výškové rozdíly a v některých úsecích dosahovaly rychlost až 70 km/hod., pro osádky to byl nelehký úkol je ubrzdit. Lokomotivy pak tyto prázdné vozy několikrát za den vyvážely zpět do kopců. Zpracování lesní kalamity v postižené oblasti probíhalo až do konce roku 1943.
Nedalo nám to a vydali jsme se tedy do terénu porozhlídnout se po něčem, co by tuto železničku ještě připomínalo. Hned první zastavení v místě bývalé pily a kárného tábora v Mirošově nás přesvědčilo o tom, že jít po stopách Kolvínky možná nebude tak snadné. Místo koncentračního tábora stojí na louce rozlehlý komplex domova pro seniory a jediná připomínka tohoto místa je nedaleká pietně upravená loučka se dvěma kříži a několika náhrobky.Podobná situace je na místě bývalé pily.Tady je k nalezení jen malá stopa v podobě rozbořené zídky a betonového soklu v houštině náletových dřevin, tedy přetěžká představa místní situace z let 1941-42 (viz.2.foto). Musíme tedy do lesů a doufáme, že tam nám bude přát štěstí o malinko víc. Míříme k rozlehlejšímu severnímu kmenu a už v JV svahu vrchu Záborčí nacházíme první stopy drážního tělesa. Zpočátku méně výrazné, ale v místech odklonu větve S-1 už velmi snadno rozpoznatelné. Další úspěch zaznamenáváme asi o 2 km dále a to v místě odklonu větve S-2, kde nacházíme pěkně zachovalou část náspu přerušenou korytem Ledného potoka (viz.3.foto).
Pak sebemenší stopu na dlouho ztrácíme, ale zhruba po 3 km se na nás opět usměje štěstí. V hůře přístupném údolí Padrťského potoka nacházíme velmi zřetelný násep a to v polovině větve S-6 (viz.6 foto). Místo by mělo přibližně souhlasit i s dobovou fotografií. Jediné co jsme tedy prozatím našli jsou stopy v terénu, nic konkrétního ale v ruce nemáme. Pomalu se začínáme vracet, křižujeme větev S-4 a přes Palcíř a Skořice míříme zpět do lesa JV od kóty Záborčí. Tady konečně nácházíme konkrétnější stopy po Kolvínce. Na malém můstku přes potok zrekonstruovaném v roce 1949 jsou použity kolejničky z úzkokolejky a o pár metrů dál v lese nalézáme ze země vyčnívající kus kolejnice (viz.4 a 5 foto).
Jsme spokojeni,máme v ruce "opravdový" důkaz o existenci dráhy :-). Pokračujem cestou dál podél Skořického potoka směrem k Mirošovu a i tady je možno pohodlně sledovat původní trasu koleje severního kmene, který pak pokračoval přes louku a myťskou i skořickou asfaltku do pár desítek metrů vzdálené pily. Viditelné těleso dráhy zaniká zároveň s hranicí lesa a v těsném sousedství prvního mirošovského stavení. Zde rovněž končí naše pátrání po této historické technické památce. A končí více než symbolicky - v oplocení pozemku vidíme několik kolejnic právě z této železničky.
Tak tedy dopadlo naše putování po severní části úzkokolejky zvané Kolvínka, k té jižní se snad dostaneme později. I po sedmdesáti letech od jejího vzniku jsme byli poměrně mile překvapeni tím, kolik přímých či nepřímých stop lze ještě v brdských lesích nalézt. Převážnou většinu však už nemilosrdně pohltila příroda. (1x foto Mapy.cz, 1x foto archiv J.Šefl,info-Brdy.org)
