Brdy v únoru - my, pes a Kočka

Po dvou měsících přijel Luďáno z Prahy a tak jsme využili situace a vytáhli ho do Brd.Pochopitelně, že u toho nesměla chybět ani naše věrná psí společnice Agáta, ta by nám to neodpustila. Jak říká Ludva: " Hele, stačí vzít do ruky maskáče a ta holka už ví, že se jde do Brd , radostí začne skákat jak pominutá a pak jsi jde sednout ke dveřím. Jednou jsem jí nechal doma a když jsem se vrátil, tak se mnou dva dni nemluvila ".
Je polovina února, my sedíme na míšovském grillu a je nám všem jasné, že letos opravdový zimní vandr už asi nezažijem. Teploty okolo 6°C  nad nulou a po sněhu ani památky. Teda abych byl spravedlivý, nějaký jsme ještě našli, nedaleko vrcholu Břízkovce, na jeho východním svahu. Taky když jsme sem dorazili, Agátka si ho s radostí užívala.

Horší už to měla o několik kilometrů dál, v mokřadách na pravém břehu Padrťáku. Její nízký jezevčí " podvozek " jí průchod zrovna neulehčoval a občas měla s pohybem problémy. Jenže problémy se ve zrádném terénu nevyhnuly ani nám a dolní končetiny některých z nás podle toho i vypadaly. No což, vždyť je to jenom bahno, říkáme si a zarputile se prodíráme dál. Ten veliký trs trávy mezi dvouma potůčkama vypadal tak bezpečně, věřil jsem mu, nevím, proč zrovna já jsem v těch místech musel jít první. " Klucí sem, tady to jde, tady je to dobrý ". Nebylo !!!  Zahučel jsem tam, že mi ta černá břečka natekla i do boty. No nic, ještě překonat několik nenápadných (ale o to víc zrádných) potůčků a jsme z toho venku. Na padrťských pláních máme konečně pauzu a dáváme se trochu do pořádku. Agáta i my máme pěkně urousaný "spodky". Asi v polovině cesty, která vede přes bývalou padrťskou střelnici, na nás pak čeká milé překvapení - jen pár metrů před náma přebíhá po loukách stádo asi 15 jelenů. Možná bych je ve vysoké trávě ani neviděl, upozornil mně na to Hanz a tak na poslední chvíli ještě stačím vyndat foťák a natočit je na video, moc hezké. Hanzovi se něco podobného poštěstilo poprvé, tak je nadmíru spokojen.

U bývalých zaběhelských strojoven si  trochu nostalgicky zavzpomínáme na nedávné časy, kdy tu ještě stávaly a kdy jsme v nich občas přespávali. Dnes už jsou tu k vidění jen zarůstající zbytky suti. Táhlý svah na vrchol Kočky zvládáme poměrně rychle a přestože nahoře fouká nepříjemný ledový vítr, chvilku zde zůstáváme. Pohled na celou padrťskou kotlinu je odtud totiž nejhezčí. Jednu část ze zajímavé historie Kočky připomínají na samotném vrcholu ještě dnes zbytky základů staré strážní boudy, která v počátkem minulého století sloužila i jako turistická útulna. Údajně zde bylo pro poutníky zřízeno až 12 lůžek, jak se ale do tak malé stavby vtěsnaly těžko říct.

Severovýchodní svahy Kočky byly v ten den druhým místem, kde jsme narazili na zbytky sněhové pokrývky, už ale byla trochu skromnější než ta na Břízkovci. Navečer pomalu přicházíme k tábořišti a chystáme si spaní. Ještě předtím ale musíme trochu urovnat plac, divoká prasata nám ho stačila od minulé návštěvy pěkně přeorat . U večerního ohně pak mimo jiné probíráme plány na jaro, shodujeme se na tom, že camp potřebuje trochu zútulnit a vylepšit. Padají různé návrhy, mezi ty nejkurióznější patří padací lávka přes potok nebo mobilní hráz na koupání . V noci se zatažená obloha zcela vyjasnila a tak ráno vstáváme do krásného slunného dne.

Snídaně, balení a ... a před odchodem ještě musíme vylovit můj plecháček, který se mi podařilo při mytí v potoce utopit. Naštěstí se neponořil příliš hluboko a po pětiminutovém snažení ho opět držím v ruce, díky Hanzovi. Druhý den už nikam nepospícháme a při častých zastávkách na břehu jednoho ze zdejších potoků si užíváme pěkného dne. Domů se nám ani moc nechce... No a tady jsou ti brdští krasavci: