IX. Vánoční přechod Brd
IX. Vánoční přechod Brd byl zároveň naším posledním vandrem po " Vojenskejch ". Armáda k 1. lednu 2016 vojenský újezd Brdy opouští. Nově vzniklá CHKO Brdy a její správa už nějaký čas "verbuje" turisty do uvolněného území, a tak chceme využít posledních pár dnů relativního klidu k courání po starých dobrých Brdech. Čert ví, jak to v budoucnu s tou brdskou krajinou "neznámou" dopadne.
Na druhý svátek vánoční vyrážíme, Luky s Martinem z Podluh, ti chtějí provandrovat severní část, já s Hanzem z Kreslovny, my se zas pro změnu chystáme na jihozápadní část, no a Luďáno s Agátou začnou později ve Strašicích a měli by se k nám připojit navečer. Míříme do samého Srdce Brd, trasu i spaní si volí každá parta zvlášť s tím, že se druhý den dopoledne sejdeme na jednom z centrálních vrcholů, s největší pravděpodobností na Koruně. Takový byl plán, ale jak se později ukázalo, díky improvizaci podlužecké party, vše bylo nakonec jinak...
Naším prvním cílem je Palcíř a skaliska v jeho okolí. Hned z první skalky zhlížíme na zdejší jezírko a překvapuje nás, že je absolutně bez vody, i když v posledních dnech několikrát vydatně zapršelo. Toho evidentně využil nějaký čtyřkolkář a vyschlé dno bravurně rozryl svým strojem, jen škoda, že ho tam ten magor neutopil. Samotný vrchol Palcíře nacházíme po několika minutách, jen se trochu motáme na vrcholovém skalisku, protože cedulku s označeným vrcholem někdo přemístil. Když jsem tu byl před několika lety naposled, visela ještě na stromě, teď jsme ji nalezli položenou na jednom z kamenů. Ale je tu stále, nikdo jí ještě nesebral, což se o cedulkách na jiných vrcholech bohužel říct nedá. Z Palcíře výhledy nejsou, a tak pokračujeme brzy dál, přes Padrťské pláně ku Praze. Ani na tak frekventovaném místě, jako je hráz Dolejšího rybníka, nikoho nepotkáváme a můžeme tedy chvilku posedět a v klidu posvačit. Pozorujeme větrem čeřenou hladinu, poletující kačeny i volavky, na nebi kroužící káně a jen nám dobře.
Pozůstatky po působení německé armády, které v okolí Pražáku zůstaly z dob II.světové války, jsou naším dalším cílem. V lesích toho po Němcích zůstalo ukryto poměrně hodně, a tak postupně nalézáme staré oplocení s ostnatým drátem, vodárnu pro bývalá kasárna, částečně zachovalé podzemní kolektory, zbytky kabeláže a elektroinstalace, dřevěné sloupy s elektrickým vedením, základy kasárenských budov, spoustu okopů, torza radarových věží nebo součásti radiolokátorů aj. Jsou to pozoruhodné stopy minulosti, které vás na místě během okamžiku přenesou v čase o několik desetiletí zpět, takový malý imaginární stroj času. Jenže hledání nám zabralo přeci jenom více času než jsme původně čekali, dny jsou v tomto povánočním čase velmi krátké a nás dnes čeká ještě pořádný kus cesty, musíme sebou trochu chodit. Opouštíme náhorní planiny Malého Toku a pozvolna sestupujem do jednoho z hlubokých brdských údolí. Příliš velkou radost z toho nemáme, protože nám je jasné, že zanedlouho budeme muset opět všechno pracně vystoupat, ale místo setkání s Luďánem je předem dané, a tak nám nic jiného nezbývá. Ostatně Luďáno s Agátou už jsou rovněž na cestě, do tmy to budeme mít tak akorát. Nakonec však stejně přicházíme na camp až těsně po setmění a Luďáno s Agátkou o necelou hodinku po nás. Připravujeme si spaní, nanosíme nějaké dřevo a pak už jen poklidně klábosíme u ohně. Tahle noc bude hodně pěkná, je jasná obloha plná hvězd a vycházející měsíc je pouhý den po úplňku, co víc si přát.
Vánoční cukroví ke snídani nám zpříjemňuje start do druhého dne (je zajímavé, že doma se ho nikdo ani nevšimne a v lese zmizí okamžitě
) a my mezi kávou a cukrovím řešíme trasu, pomalu balíme, uklízíme a chystáme se dál. Čeká nás výstup na Korunu, kde by jsme se měli setkat s Martinem a Lukym. Ranní telefonát však plány trochu mění, protože kluci to včera vzali oklikou přes obecnickou hospodu, kde se trochu zdrželi a tím pádem nespali na Toku, jak původně plánovali, ale došli jen ke Kloboučku. Mají to dneska tedy o trochu dál a všem nám je jasné, že do desáté hodiny to na dané místo určitě nestihnou. Posouváme setkání na poledne a vyrážíme.
Když se po dvou hodinách dostáváme prudkým a zarostlým svahem na samotný vrchol, jsme lehce rozladěni. Známou triangulační věž, která zde stávala, už připomíná jen změť pokroucených lešenářských trubek, ležících na zemi. Při prvním pohledu jsme si mysleli, že prostě sešla časem a že ji pobořil vítr, ale když jsme se přiblížili blíž bylo vidět, že k zemi jí někdo pomohl, s největší pravděpodobností armáda. Je čas oběda, sundaváme tady bágly, nachystáme něco k jídlu a budeme čekat na kluky. Zrovna když si vychutnáváme chvilku klidu po dobrém obědě, zaslechneme odněkud z lesa sílící hlasy. Netrvá to dlouho a na vrchol se vyřítí asi třicetičlenná skupina poměrně hlasitých turistů včetně dětí a několika psů. Všichni pobíhají po vrcholu, křičí na sebe, obdivují zřícenou věž, lezou na ní, fotí si jí i nás a jak se objevili, tak i zmizeli - fata morgána budoucího obrazu Brd. Z nečekané návštěvy jsme úplně ztratili pojem o čase a když jsme zjistili, že Lukáš s Martinem už tu dávno měli být, volám jim, co se děje. " Jsme teprve kousek za Carvánkou ", slyším od Lukyho v telefonu, tak to vzdáváme, odpovídám já. Všichni tři se shodujeme na tom, že čekat tady ještě skoro hodinu se nám opravdu nechce. No nic, říkáme si, setkání nevyšlo, tak si půjdem zase po svých.
Z Koruny to bereme sešupem dolů do údolí, kde musíme opět trochu komplikovaně obcházet nový plot U Němých. Místo příjemného courání podél romantického potoka, tak musíme kus cesty pokračovat po asfaltce. No, co se dá dělat. Luďáno si tu alespoň našel jeden pěknej suvenýr, i když ho pak stejně v lese zapomněl. Při následné pauze nedaleko Třítrubecké louky, se rozhodujem kudy dál. Na návrat domů je příliš brzo, tak to bereme oklikou přes náš camp. Po několika problémech, jenž jsme tam zaznamenali v poslední době, alespoň zkontrolujeme zda - li je tam vše v pořádku. S trochou napětí pak přicházíme na místo, ale naštěstí po krátké prohlídce konstatujeme, že vše je o.k. Nastává však pro nás dilema. Začínáme vážně uvažovat o tom, že by jsme zde ještě dnes večer zůstali, přespali tu a vrátili se domů až zítra dopoledne. Počasí je ideální, zásoby jídla a pití nám ještě nějaké zůstaly... Jenže Luďáno musí být zítra do 11 hodin v Praze v práci a to by pro něj bylo až příliš komplikované. Navrhuje nám, ať tu s Hanzem zůstanem, že už to s Agátou dojde sám, ale s tím nesouhlasíme. Vždyť společně jsme začali, tak společně tento vandr i ukončíme.
A tak se také stalo. Přes Bahna, kde se s námi Brdy rozloučily překrásným západem slunce, už za blížící se tmy přicházíme do Dobříva a v přívětivé náruči Staré hospody tento náš tradiční Vánoční vandr a loučení s " Vojenskejma " i společně zakončujem. Jen ten sníh nám zase chyběl
.
Více fotografií na : Fotogalerie/Aktuality/Poslední vandr po "Vojenskejch".
Na druhý svátek vánoční vyrážíme, Luky s Martinem z Podluh, ti chtějí provandrovat severní část, já s Hanzem z Kreslovny, my se zas pro změnu chystáme na jihozápadní část, no a Luďáno s Agátou začnou později ve Strašicích a měli by se k nám připojit navečer. Míříme do samého Srdce Brd, trasu i spaní si volí každá parta zvlášť s tím, že se druhý den dopoledne sejdeme na jednom z centrálních vrcholů, s největší pravděpodobností na Koruně. Takový byl plán, ale jak se později ukázalo, díky improvizaci podlužecké party, vše bylo nakonec jinak...
Naším prvním cílem je Palcíř a skaliska v jeho okolí. Hned z první skalky zhlížíme na zdejší jezírko a překvapuje nás, že je absolutně bez vody, i když v posledních dnech několikrát vydatně zapršelo. Toho evidentně využil nějaký čtyřkolkář a vyschlé dno bravurně rozryl svým strojem, jen škoda, že ho tam ten magor neutopil. Samotný vrchol Palcíře nacházíme po několika minutách, jen se trochu motáme na vrcholovém skalisku, protože cedulku s označeným vrcholem někdo přemístil. Když jsem tu byl před několika lety naposled, visela ještě na stromě, teď jsme ji nalezli položenou na jednom z kamenů. Ale je tu stále, nikdo jí ještě nesebral, což se o cedulkách na jiných vrcholech bohužel říct nedá. Z Palcíře výhledy nejsou, a tak pokračujeme brzy dál, přes Padrťské pláně ku Praze. Ani na tak frekventovaném místě, jako je hráz Dolejšího rybníka, nikoho nepotkáváme a můžeme tedy chvilku posedět a v klidu posvačit. Pozorujeme větrem čeřenou hladinu, poletující kačeny i volavky, na nebi kroužící káně a jen nám dobře.
Pozůstatky po působení německé armády, které v okolí Pražáku zůstaly z dob II.světové války, jsou naším dalším cílem. V lesích toho po Němcích zůstalo ukryto poměrně hodně, a tak postupně nalézáme staré oplocení s ostnatým drátem, vodárnu pro bývalá kasárna, částečně zachovalé podzemní kolektory, zbytky kabeláže a elektroinstalace, dřevěné sloupy s elektrickým vedením, základy kasárenských budov, spoustu okopů, torza radarových věží nebo součásti radiolokátorů aj. Jsou to pozoruhodné stopy minulosti, které vás na místě během okamžiku přenesou v čase o několik desetiletí zpět, takový malý imaginární stroj času. Jenže hledání nám zabralo přeci jenom více času než jsme původně čekali, dny jsou v tomto povánočním čase velmi krátké a nás dnes čeká ještě pořádný kus cesty, musíme sebou trochu chodit. Opouštíme náhorní planiny Malého Toku a pozvolna sestupujem do jednoho z hlubokých brdských údolí. Příliš velkou radost z toho nemáme, protože nám je jasné, že zanedlouho budeme muset opět všechno pracně vystoupat, ale místo setkání s Luďánem je předem dané, a tak nám nic jiného nezbývá. Ostatně Luďáno s Agátou už jsou rovněž na cestě, do tmy to budeme mít tak akorát. Nakonec však stejně přicházíme na camp až těsně po setmění a Luďáno s Agátkou o necelou hodinku po nás. Připravujeme si spaní, nanosíme nějaké dřevo a pak už jen poklidně klábosíme u ohně. Tahle noc bude hodně pěkná, je jasná obloha plná hvězd a vycházející měsíc je pouhý den po úplňku, co víc si přát.
Vánoční cukroví ke snídani nám zpříjemňuje start do druhého dne (je zajímavé, že doma se ho nikdo ani nevšimne a v lese zmizí okamžitě
) a my mezi kávou a cukrovím řešíme trasu, pomalu balíme, uklízíme a chystáme se dál. Čeká nás výstup na Korunu, kde by jsme se měli setkat s Martinem a Lukym. Ranní telefonát však plány trochu mění, protože kluci to včera vzali oklikou přes obecnickou hospodu, kde se trochu zdrželi a tím pádem nespali na Toku, jak původně plánovali, ale došli jen ke Kloboučku. Mají to dneska tedy o trochu dál a všem nám je jasné, že do desáté hodiny to na dané místo určitě nestihnou. Posouváme setkání na poledne a vyrážíme.
Když se po dvou hodinách dostáváme prudkým a zarostlým svahem na samotný vrchol, jsme lehce rozladěni. Známou triangulační věž, která zde stávala, už připomíná jen změť pokroucených lešenářských trubek, ležících na zemi. Při prvním pohledu jsme si mysleli, že prostě sešla časem a že ji pobořil vítr, ale když jsme se přiblížili blíž bylo vidět, že k zemi jí někdo pomohl, s největší pravděpodobností armáda. Je čas oběda, sundaváme tady bágly, nachystáme něco k jídlu a budeme čekat na kluky. Zrovna když si vychutnáváme chvilku klidu po dobrém obědě, zaslechneme odněkud z lesa sílící hlasy. Netrvá to dlouho a na vrchol se vyřítí asi třicetičlenná skupina poměrně hlasitých turistů včetně dětí a několika psů. Všichni pobíhají po vrcholu, křičí na sebe, obdivují zřícenou věž, lezou na ní, fotí si jí i nás a jak se objevili, tak i zmizeli - fata morgána budoucího obrazu Brd. Z nečekané návštěvy jsme úplně ztratili pojem o čase a když jsme zjistili, že Lukáš s Martinem už tu dávno měli být, volám jim, co se děje. " Jsme teprve kousek za Carvánkou ", slyším od Lukyho v telefonu, tak to vzdáváme, odpovídám já. Všichni tři se shodujeme na tom, že čekat tady ještě skoro hodinu se nám opravdu nechce. No nic, říkáme si, setkání nevyšlo, tak si půjdem zase po svých.
Z Koruny to bereme sešupem dolů do údolí, kde musíme opět trochu komplikovaně obcházet nový plot U Němých. Místo příjemného courání podél romantického potoka, tak musíme kus cesty pokračovat po asfaltce. No, co se dá dělat. Luďáno si tu alespoň našel jeden pěknej suvenýr, i když ho pak stejně v lese zapomněl. Při následné pauze nedaleko Třítrubecké louky, se rozhodujem kudy dál. Na návrat domů je příliš brzo, tak to bereme oklikou přes náš camp. Po několika problémech, jenž jsme tam zaznamenali v poslední době, alespoň zkontrolujeme zda - li je tam vše v pořádku. S trochou napětí pak přicházíme na místo, ale naštěstí po krátké prohlídce konstatujeme, že vše je o.k. Nastává však pro nás dilema. Začínáme vážně uvažovat o tom, že by jsme zde ještě dnes večer zůstali, přespali tu a vrátili se domů až zítra dopoledne. Počasí je ideální, zásoby jídla a pití nám ještě nějaké zůstaly... Jenže Luďáno musí být zítra do 11 hodin v Praze v práci a to by pro něj bylo až příliš komplikované. Navrhuje nám, ať tu s Hanzem zůstanem, že už to s Agátou dojde sám, ale s tím nesouhlasíme. Vždyť společně jsme začali, tak společně tento vandr i ukončíme.
A tak se také stalo. Přes Bahna, kde se s námi Brdy rozloučily překrásným západem slunce, už za blížící se tmy přicházíme do Dobříva a v přívětivé náruči Staré hospody tento náš tradiční Vánoční vandr a loučení s " Vojenskejma " i společně zakončujem. Jen ten sníh nám zase chyběl
.
Více fotografií na : Fotogalerie/Aktuality/Poslední vandr po "Vojenskejch".
