Návrat na Spitzmauer
Na ten kopec jsme se prostě vrátit museli! Při našem jarním neúspěšném pokusu o zdolání vrcholu Spitzmauer jsme si to s Luďou slíbili a tak jsme chtěli dodržet daný slib.Původně plánovaný výstup na Hochkönig tedy opět odkládáme a v neděli brzo ráno odjíždíme letos už podruhé do Hinterstoderu. Předpověď počasí sice slibuje na pondělní poledne příchod studené fronty a vydatnější srážky, ale pevně věříme, že do té doby už budem na vrcholu a následný sestup pak bezpečně zvládnem. Ostatně nic jiného nám nezbývá, v jiný termín už to nestihnem, tohle je poslední šance v letošním roce.
Za slunečného počasí začínáme v neděli odpoledne známou cestou stoupat na Prielschutzhaus, kam také za 2,5 hodiny v poklidném tempu dojdem. Chatu po krásném víkendu všichni opustili a tak kromě personálu tu sedíme jen my dva. Stačíme si ještě z terasy vychutnat pěkný západ slunce, něco malého popít a pojíst a odcházíme na pokoj. Usínáme velice brzy, protože ráno nás čeká budíček už v 6 hodin, po něm snídaně a pak co nejrychlejší odchod pod stěnu. Musíme to stihnout! Hlavní je přelézt feratu do 10 hodin a za další hodinu být na vrcholu, abychom se vyhnuli problémům s nepřízní počasí.
Ještě před východem sluncem začínáme stoupat a zdoláváme první metry z celkového tisícimetrovémo převýšení. Stezka je suchá, zřetelná, bez sněhu a tak po 45 minutách stojíme v místě, kde jsme na jaře museli náš první pokus ukončit a pro nepříznivé sněhové podmínky se vrátit zpět. Jen tak pro zajímavost - v květnu nám trvala cesta sem 2 hodiny! Radost ze snadného postupu nám však kazí obloha, která nad našimi hlavami začíná hrozivě šedivět. Potřebujem ještě hodinu, alespoň jednu hodinu na to, abychom zajištěnou cestou přelezli 300 metrů vysokou skalní stěnu a aby nepršelo.
Za deště nebo dokonce za sněžení by se nám zrovna dvakrát bezpečně nelezlo. Naše prosby byly částečně vyslyšeny. Opouštíme poslední metry feraty právě v době, kdy začínají padat první sněhové vločky a déšť. Počasí tedy nevydrželo, fronta přišla o 2 hodiny dřív a pro nás to znamená jediné, zbytek výstupu na vrchol a celý sestup absolvovat v mlze. S pěknými výhledy je konec ! Po necelých třech hodinách stojíme na vrcholu Spitzmaueru ve výšce 2446 m.n.m. Jsme spokojení, že jsme to na druhý pokus zvládli a trochu smutní, že z toho moc nemáme. Viditelnost je opravdu minimální.
Po nezbytném focení a malé svačině vše balíme a začínáme pozvolna a opatrně sestupovat zpět k chatě. Někde je skála namrzlá, někde klouže suť pod nohama a tak dolů to nejde o moc rychleji než nahoru. Původní sestupová trasa (přes feratu) je o mnoho kratší, ale díky špatným povětrnostním podmínkám teď nepřichází v úvahu a my musíme dolů klasickou cestou, to znamená obejít velikým obloukem sousední vrchol. Tenhle úsek byl nejhorší. Nejen že přinesl minimálně hodinové zdržení a chůzi v nepříjemném skalním terénu, ale v té husté mlze nám navíc připadal i nekonečnej.
Jak rádi jsme byli, když se před námi v husté mlze vynořil známý rozcestník na konci sedla a my poznali kde jsme. Odtud na Prielhaus už je to jen slabá hodinka a půl, docela se nám oběma ulevilo. Za poměrně vydatného deště pak docházíme na chatu, kde balíme věci, dáváme si poslední pivko, loučíme se s personálem a po chvilce odcházíme do údolí. Cestou ještě zvažujem jestli dole v jezeře vlezem do vody, aby jsme dodrželi náš rituál - vykoupat se po každém úspěšném zdolání vrcholu. Je opravdu zima, stále leje jako z konve a tak se nám moc nechce.
Nakonec to řešíme kompromisem a "koupeme" se alespoň pod vodopádem. Musíme, tradice a sliby se maj dodržovat :-)). Akce to byla vydařená a přestože nepanovalo zrovna ideální počasí, odjíždíme z Totes Gebirge spokojeni.Na závěr ještě přidávám krátké video z našeho výstupu.
