Příběh posledních brdských medvědů II.- Eliška a Honzík
Zajímá Vás jak se vlastně dostali "poslední brdští medvědi" sem k nám do Brd? Tak to má na svědomíVáclav Chaloupek, člověk, který má k přírodě a ke zvířatům velice blízko a k medvědům obzvlášť. Ten dělal po dobu devíti měsíců těmto dvěma chlupáčům jakési adoptivní rodiče- staral se o ně, vychovával je a zároveň i filmoval. Tady jsou jeho vzpomínky, které se vrací do doby před deseti lety...
Bylo to 4. ledna roku 2003, to si pamatuju jistě. Nebe nad šťáhlavskými lesy mělo v ten den blankytně modrou barvu a tak mě zarazilo, že se z něho začal najednou sypat sníh. Právě když jsem doplňoval týdenní příděl slunečnice do krmítka a sledoval to poletující chmýří, zazvonil mi v kapse mobil. Copak asi chce? Snad se mu nic nestalo? Říkal jsem si, když jsem poznal, že mi volá českokrumlovský medvědář. "Ahoj Václave, máš vymytou flašku?", zeptal se rovnou a já poznal podle hlasu, že se směje. Asi myslí tu velkou lahev na utopence, které mi sem občas vozí, napadlo mne, ale přesto jsem se ho nechápavě zeptal, jakou láhev má na mysli."No přece tu kojeneckou Vašku a budeš potřebovat rovnou dvě", povídá mi medvědář. "Stojím právě v příkopu a dívám se na Kateřinu, je to pár minut, co se jí narodili mladý a hned dvě! Jedno je skoro bílý, to druhý dohněda. A to si představ, že ta naše holka je nevrhla do slámy, co jsem jí tam připravil, ale hned vedle dveří. Teď na ně hrne podestýlku. To je nádhera, to máš radost, že budeš mít práci, viď ?!"
Zůstal jsem stát jak opařený, neschopen jedinýho slova. Vychovávat a filmovat medvědy jsem totiž neměl vůbec v plánu. Ne, že bych je už nikdy nechtěl, ale rozhodně ne teď. Spíš někdy později a až budu připravený s nima natočit celovečerní film. "Tak co, těšíš se a kdy se na ně přijedeš podívat?" pokřikoval do telefonu Honza. "Asi brzo, to víš, že jsem na ně zvědavej" odpověděl jsem ne právě veselým hlasem. "Tak přijeď! Jdu Kateřině ohřát mlíko a připravit něco na zub. To je holka, viď ?!" Stále jsem nehybně stál před hájovnou, díval se na padající sníh a už mne vůbec nezajímalo, odkud se bere. Všechno na co jsem až do téhle chvíle myslel, najednou ztratilo smysl.
Vydrýsek, kterého měla zrovna vysílat Česká televize nebo rys na kterého jsem se moc těšil až se v červnu narodí v některé naší ZOO a budu s ním natáčet. To všechno se mi najednou začalo ztrácet někde v dálce v mlze. Tak zase medvědi! Nemůžu přeci Honzovi říct, že mám jiné plány, že medvíďata nechci, protože budu natáčet s jinými zvířaty. Jak jen bych mohl odmítnout medvědy, ty nejúžasnější, nejkrásnější a nejchytřejší ze všech zvířat. Vešel jsem do hájovny, vzal si kabát, čepici, vysoké boty a šel se projít lesní cestou směrem ke Zvoníčkovně. Vzpomínám si na to, jakej jsem měl v hlavě zmatek a nepořádek. Takový, jaký můžou způsobit jenom medvědi.Později jsem volal Jardovi (Vogeltanz), nadšený z té informace příliš nebyl a napřed o medvědech nechtěl ani slyšet. Těšil se stejně jako já na rysa a ježky, ale nekonec jsem ho ukecal a dohodli jsme se, že v sobotu 1.února do Krumlova pro medvědy zajedem... text V. Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto J.Vogeltanz Příště: Ze Šumavy do Brd
Bylo to 4. ledna roku 2003, to si pamatuju jistě. Nebe nad šťáhlavskými lesy mělo v ten den blankytně modrou barvu a tak mě zarazilo, že se z něho začal najednou sypat sníh. Právě když jsem doplňoval týdenní příděl slunečnice do krmítka a sledoval to poletující chmýří, zazvonil mi v kapse mobil. Copak asi chce? Snad se mu nic nestalo? Říkal jsem si, když jsem poznal, že mi volá českokrumlovský medvědář. "Ahoj Václave, máš vymytou flašku?", zeptal se rovnou a já poznal podle hlasu, že se směje. Asi myslí tu velkou lahev na utopence, které mi sem občas vozí, napadlo mne, ale přesto jsem se ho nechápavě zeptal, jakou láhev má na mysli."No přece tu kojeneckou Vašku a budeš potřebovat rovnou dvě", povídá mi medvědář. "Stojím právě v příkopu a dívám se na Kateřinu, je to pár minut, co se jí narodili mladý a hned dvě! Jedno je skoro bílý, to druhý dohněda. A to si představ, že ta naše holka je nevrhla do slámy, co jsem jí tam připravil, ale hned vedle dveří. Teď na ně hrne podestýlku. To je nádhera, to máš radost, že budeš mít práci, viď ?!"
Zůstal jsem stát jak opařený, neschopen jedinýho slova. Vychovávat a filmovat medvědy jsem totiž neměl vůbec v plánu. Ne, že bych je už nikdy nechtěl, ale rozhodně ne teď. Spíš někdy později a až budu připravený s nima natočit celovečerní film. "Tak co, těšíš se a kdy se na ně přijedeš podívat?" pokřikoval do telefonu Honza. "Asi brzo, to víš, že jsem na ně zvědavej" odpověděl jsem ne právě veselým hlasem. "Tak přijeď! Jdu Kateřině ohřát mlíko a připravit něco na zub. To je holka, viď ?!" Stále jsem nehybně stál před hájovnou, díval se na padající sníh a už mne vůbec nezajímalo, odkud se bere. Všechno na co jsem až do téhle chvíle myslel, najednou ztratilo smysl.
Vydrýsek, kterého měla zrovna vysílat Česká televize nebo rys na kterého jsem se moc těšil až se v červnu narodí v některé naší ZOO a budu s ním natáčet. To všechno se mi najednou začalo ztrácet někde v dálce v mlze. Tak zase medvědi! Nemůžu přeci Honzovi říct, že mám jiné plány, že medvíďata nechci, protože budu natáčet s jinými zvířaty. Jak jen bych mohl odmítnout medvědy, ty nejúžasnější, nejkrásnější a nejchytřejší ze všech zvířat. Vešel jsem do hájovny, vzal si kabát, čepici, vysoké boty a šel se projít lesní cestou směrem ke Zvoníčkovně. Vzpomínám si na to, jakej jsem měl v hlavě zmatek a nepořádek. Takový, jaký můžou způsobit jenom medvědi.Později jsem volal Jardovi (Vogeltanz), nadšený z té informace příliš nebyl a napřed o medvědech nechtěl ani slyšet. Těšil se stejně jako já na rysa a ježky, ale nekonec jsem ho ukecal a dohodli jsme se, že v sobotu 1.února do Krumlova pro medvědy zajedem... text V. Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto J.Vogeltanz Příště: Ze Šumavy do Brd
