Skořický potok II.
V kompletní pánské sestavě (plus psí slečna Agáta) jsme tentokrát vyrazili na toulky v okolí bývalé vsi Kolvín.
Vzhledem k podzimní brzké tmě i pozdnímu návratu Hanze a Rudy přizpůsobujeme páteční program. Odjíždíme v půl osmé večer do skořické hospody,kde máme domluvenou večeři v podobě dvou skvělých upečených kolen.Lukáš tedy původně objednával tři,ale ty dvě jsme dali jen tak tak a to jěště s velkým přispěním Rudy. Třetí jsme raději museli vzdát.
Něco málo po třiadvacáté hodině se pomalu vydáváme na noční pochod a míříme na místo našeho noclehu. Překvapuje nás poměrně teplá noc, přestože během týdne se teploty v noci pohybovaly i výrazně pod bodem mrazu ( úterý -5°C), dneska večer je příjemně, určitě 5-6 stupňů nad nulou.
Za svitu našich čelovek po hodině a půl pohodové chůze přicházíme ke srubu, po cestě ještě sbíráme nějaké dřevo do kamen a Lukáš si bere na starost zatápění. Během pár minut dosáhnul "trenýrkové" teploty a tak ho musíme trochu krotit, nakonec jdeme spát a na teploměru je 22.
Spalo se nám moc dobře a díky okenicím jsme vlastně při probuzení ani nepoznali jestli už je venku světlo nebo ne.V půl deváté vstáváme do příjemného rána, v lese jsou slyšet ptáci, přes stromy začíná svítit slunce a po nějakém ranním mrazíku ani stopa.
Scházíme se pomalu venku u ohně a chystáme si snídani, někdo snídá kávu a sladké, někdo si dělá klobásky na ohni. Agáta samozřejmě chce snídat taky a tak u každého škemrá a prosí. Nakonec její pozornost odlákáváme házením klacku, ale dlouho nás to nebaví a raději se sní dělíme, zvítězila potvora.
Po jedenáctý balíme, uklízíme a vyrážíme do oblasti horního toku Skořického potoka. Měli jsme původně v plánu projít kolvínskou střelnicí a dostat se tak snáz k prameništi potoka, ale při příchodu do areálu si všímáme strážného na věži jak stojí u okna a dalekohledem nás pozoruje.
Nechceme ho zbytečně dráždit a raději celou střelnici obcházíme lesem. Tím se nám to ale celé trochu zkoplikovalo, protože les už je v těchto místech protkán sítí malých potůčků a tím pádem i silně podmáčen a to i přes to, že už měsíc nepršelo. No jo Brdy jsou jak houba, vodu v sobě dokážou udržet opravdu dlouho.
Proplétáme se tedy hustým lesem a zároveň bedlivě sledujem kam šlapem. I přes největší opatrnost se někomu z nás občas podaří do bažiny zapadnout, zvláště "civilistovi" Rudovi. Nejlíp je na tom asi Agáta, ta nic neřeší a maže si to bahno nebahno, no taky podle toho vypadá.
Za chvilku se dostáváme k samotnému prameništi kde se nacházím i dva rybníky. V dřívějších dobách se používaly k chovu ryb, ale dnes už je ten spodní částečně zarostlý a ten horní slouží jen jako požární nádrž k sousední pěchotní střelnici. Prohlížíme si okolí rybníků a pak se pomalu otáčíme zpátky a podél potoka postupujem dál až k místům, kde Skořický potok opouští vojenský újezd.
Tady na loukách pod vesničkou Skořice se nalézá dětský tábor, je to příjemné zastrčené místo na odpočinek a tak schazujem bágly z našich zad a dáváme si malou pauzu se svačinou. Není kam pospíchat, je krásné počasí, nikde ani živáčka, tak si to užíváme.
Naše kroky dál kopírujou tok Skořického potoka, který teď přerušují hráze dvou rybníků - Horní a Dolní. Na břehu toho prvního stojí několik moderních rekreačních stavení a je trochu komerčně upraven pro potřeby místního rybářského spolku, ale ten spodní už je "natur" a vypadá docela romanticky. Obklopen lesem, uprostřed vody zarostlý ostrůvek a krásný výhled na panorama Skořic s kostelíkem.
Po polní pěšině už míříme ke Strnadovu mlýnu, který leží v těsné blízkosti silničky Mirošov - Skořice. Tato cesta odděluje tu část potoka, kterou jsme už Hanz i já popsali v předešlých příspěvcích - např. Skořický potok I. nebo Naše začátky a řekl bych, že nemá tedy smysl se zde o ní prodrobněji rozepisovat .
Společný osud naší party a velice divokého a zajímavého toku Skořického potoka končí v Mirošově. Vody potoka ještě pokračují dál, protékají Cihelským, Lorským rybníkem, Mirošovem-zastávkou a zhruba po 4 km končí i svůj osud. V místě zvaném "Dlouhá louka" se zleva vlévají do Padrťského potoka a dál už nesou jen jeho jméno.
Naše pouť končí už podruhé před hostincem U Kozlerů a už podruhé máme smůlu, je opět zavřeno. Proto smutek některých z nás je obrovský :-).
Jinak samozřejmě vládla po celé dva dny naprostá spokojenost, se VŠÍM.
Vzhledem k podzimní brzké tmě i pozdnímu návratu Hanze a Rudy přizpůsobujeme páteční program. Odjíždíme v půl osmé večer do skořické hospody,kde máme domluvenou večeři v podobě dvou skvělých upečených kolen.Lukáš tedy původně objednával tři,ale ty dvě jsme dali jen tak tak a to jěště s velkým přispěním Rudy. Třetí jsme raději museli vzdát.
Něco málo po třiadvacáté hodině se pomalu vydáváme na noční pochod a míříme na místo našeho noclehu. Překvapuje nás poměrně teplá noc, přestože během týdne se teploty v noci pohybovaly i výrazně pod bodem mrazu ( úterý -5°C), dneska večer je příjemně, určitě 5-6 stupňů nad nulou.
Za svitu našich čelovek po hodině a půl pohodové chůze přicházíme ke srubu, po cestě ještě sbíráme nějaké dřevo do kamen a Lukáš si bere na starost zatápění. Během pár minut dosáhnul "trenýrkové" teploty a tak ho musíme trochu krotit, nakonec jdeme spát a na teploměru je 22.
Spalo se nám moc dobře a díky okenicím jsme vlastně při probuzení ani nepoznali jestli už je venku světlo nebo ne.V půl deváté vstáváme do příjemného rána, v lese jsou slyšet ptáci, přes stromy začíná svítit slunce a po nějakém ranním mrazíku ani stopa.
Scházíme se pomalu venku u ohně a chystáme si snídani, někdo snídá kávu a sladké, někdo si dělá klobásky na ohni. Agáta samozřejmě chce snídat taky a tak u každého škemrá a prosí. Nakonec její pozornost odlákáváme házením klacku, ale dlouho nás to nebaví a raději se sní dělíme, zvítězila potvora.
Po jedenáctý balíme, uklízíme a vyrážíme do oblasti horního toku Skořického potoka. Měli jsme původně v plánu projít kolvínskou střelnicí a dostat se tak snáz k prameništi potoka, ale při příchodu do areálu si všímáme strážného na věži jak stojí u okna a dalekohledem nás pozoruje.
Nechceme ho zbytečně dráždit a raději celou střelnici obcházíme lesem. Tím se nám to ale celé trochu zkoplikovalo, protože les už je v těchto místech protkán sítí malých potůčků a tím pádem i silně podmáčen a to i přes to, že už měsíc nepršelo. No jo Brdy jsou jak houba, vodu v sobě dokážou udržet opravdu dlouho.
Proplétáme se tedy hustým lesem a zároveň bedlivě sledujem kam šlapem. I přes největší opatrnost se někomu z nás občas podaří do bažiny zapadnout, zvláště "civilistovi" Rudovi. Nejlíp je na tom asi Agáta, ta nic neřeší a maže si to bahno nebahno, no taky podle toho vypadá.
Za chvilku se dostáváme k samotnému prameništi kde se nacházím i dva rybníky. V dřívějších dobách se používaly k chovu ryb, ale dnes už je ten spodní částečně zarostlý a ten horní slouží jen jako požární nádrž k sousední pěchotní střelnici. Prohlížíme si okolí rybníků a pak se pomalu otáčíme zpátky a podél potoka postupujem dál až k místům, kde Skořický potok opouští vojenský újezd.
Tady na loukách pod vesničkou Skořice se nalézá dětský tábor, je to příjemné zastrčené místo na odpočinek a tak schazujem bágly z našich zad a dáváme si malou pauzu se svačinou. Není kam pospíchat, je krásné počasí, nikde ani živáčka, tak si to užíváme.
Naše kroky dál kopírujou tok Skořického potoka, který teď přerušují hráze dvou rybníků - Horní a Dolní. Na břehu toho prvního stojí několik moderních rekreačních stavení a je trochu komerčně upraven pro potřeby místního rybářského spolku, ale ten spodní už je "natur" a vypadá docela romanticky. Obklopen lesem, uprostřed vody zarostlý ostrůvek a krásný výhled na panorama Skořic s kostelíkem.
Po polní pěšině už míříme ke Strnadovu mlýnu, který leží v těsné blízkosti silničky Mirošov - Skořice. Tato cesta odděluje tu část potoka, kterou jsme už Hanz i já popsali v předešlých příspěvcích - např. Skořický potok I. nebo Naše začátky a řekl bych, že nemá tedy smysl se zde o ní prodrobněji rozepisovat .
Společný osud naší party a velice divokého a zajímavého toku Skořického potoka končí v Mirošově. Vody potoka ještě pokračují dál, protékají Cihelským, Lorským rybníkem, Mirošovem-zastávkou a zhruba po 4 km končí i svůj osud. V místě zvaném "Dlouhá louka" se zleva vlévají do Padrťského potoka a dál už nesou jen jeho jméno.
Naše pouť končí už podruhé před hostincem U Kozlerů a už podruhé máme smůlu, je opět zavřeno. Proto smutek některých z nás je obrovský :-).
Jinak samozřejmě vládla po celé dva dny naprostá spokojenost, se VŠÍM.
