V parném létě roku 2015

Letošní extrémně parné léto k výletům příliš nelákalo a tak jeden z mála vandrů, který jsme do Brd uskutečnili, jsme pojali tak trochu pracovně. Hanz totiž potřeboval nafotit několik lokalit do své databáze míst, kterou má na svém nově vznikajícím webu, dělá mi tu konkurenci, zeťák.   Vlakem odjíždíme na druhou stranu Brd, kde jen míjíme všechny známé trampské zastávky - Rejkovice, Jince i Bratkovice a vystupujeme až v Příbrami. Začínat vandr v tomto městě je trochu zvláštní, ale jak už jsem řekl, bude to vandr hlavně pracovní a není tedy zbytí. Opouštíme nevzhledné příbramské nádraží i jeho okolí a přes Březové Hory, Podlesí a Orlov míříme nahoru do Brd.

V Orlově jsme si původně naplánovali malou přestávku, ještě předtím než se na dva dny ponoříme do lesa, ale k hospodě " Na samotě u lesa " přicházíme příliš brzo a čekat přes hodinu než otevřou se nám zrovna nechce. Pojíme tedy jen lehce z vlastních zásob a zanedlouho odcházíme. První krátké focení nás čeká v okolí Třemošné, trochu déle se ale zdržíme v tichém údolí Albrechtického potoka, kde s Hanzem musíme nafotit několik míst. Asi nejobtížněji se nám hledaly pozůstatky starého a v terénu již téměř neviditelného " jezu ", který v minulosti odkláněl vodu do náhonu vedoucího do jedné z brdských nádrží. Nakonec jsme úspěšní byli, ale jednoduché to rozhodně nebylo a dost jsme se zdrželi. Míříme dál přímo do samotného srdce Brd, kde další zastávkou pro nás mají být pláně v okolí nejvyššího brdského vrcholu. Procházíme krásnými lesy na jeho východním svahu, proplétáme se hustým borůvčím i kapradím a když těsně po poledni přicházíme na jedno vyhlášené trampské místo, s chutí sundaváme bágly a vaříme si něco k jídlu. Máme za sebou zhruba polovinu dnešního putování, tak proč nevyužít naprostého klidu tohoto opuštěného místa a po dobrém obědě si na chviličku nelehnout do trávy a nezavřít oči .... A jak tak pozoruju vedle Hanze, ten to samé už udělal před několika minutama. Ani se nám z této oázy božského ticha odcházet nechtělo, ale musíme, máme před sebou ještě dost kilometrů i nějaké to focení.

První zastávku děláme u Jezírka a jsme docela nemile překvapeni v jakém stavu se nachází. Hladina dosahuje sotva půl metru, břehy zarostlé travou a voda samotná je dost znečištěná. Jaký to rozdíl od mé minulé návštěvy ( září 2014 ), kdy nádržka byla naplněna téměř po okraj průzračnou vodou. Katastrofální sucho je letos v Brdech vidět bohužel téměř na každém kroku, o čemž se během tohoto vandru budeme moci přesvědčit ještě mnohokrát. Škrábeme se pomalu na nejvyšší vrchol Brd, nejdeme ale přímo, trochu kličkujeme, abychom mohli dělat nezbytnou fotodokumentaci pro Hanze a tak k Carvánce se dostáváme menší oklikou a z jiné strany, než by od vrcholu bylo logické. Jelikož je to naše dnešní  poslední pauza, rozděláváme si i malý oheň a nikam nepospícháme. Spát se chystáme na Jordánu a máme v plánu tam přijít těsně před západem slunce, času tedy dost.

Odhadli jsme to poměrně přesně, k bunkrům přicházíme opravdu pár minut před západem slunce a máme tak to nádherné barevné představení přímo před očima. Náladu nám jen trochu kazí změna v předpovědi počasí. Původně totiž měla být noc beze srážek, ale teď to vypadá, že přibližně za dvě hodiny se přižene slušná bouřka, svědčí o tom i od západu se blížící oblačnost. Spaní venku tedy asi nebudeme riskovat a stěhujeme se rovnou dovnitř. O půl jedenácté už venku leje jako z konve a jsou slyšet první hromy. Rozhodli jsme se dobře... Ráno se probouzíme do uplakaného rána. Sice neprší, ale těžké mraky visí nad Brdami opravdu nízko a jen jen otázkou času, kdy se z nich déšť spustí znovu.

Dnes musíme fotit na bývalé letecké a pak i na Dlouhém vrch, cesta je tedy daná a mi po vydatné snídani vyrážíme. Ještě než sejdeme k Mourovému potoku, ukazuji Hanzovi jednu starou podzemní pozorovatelnu, o které doposud nevěděl a chyběla by mu tím pádem v databázi, tak ať má ten seznam vojenských objektů kompletní, ne? Je z ní nadšený, protože je to přeci jenom něco jiného, než ty jednotvárné betonové německé pixle, co stojí roztroušené všude po lesích. Jen co vylézáme zpět na povrch, naplňují se naše ranní obavy a začíná ( zatím ) opět drobně pršet. To nám to moc dlouho nevydrželo, říkáme si a šlapeme dál do kopce směr Dlouhý vrch. Jenže déšť po několika minutách sílí a nám se v lijáku zrovna pokračovat nechce, hledáme něco na ukrytí a nakonec jsme rádi právě za tu jednu německou betonovou jednotvárnou ošklivou pixli, která je však jako úkryt před deštěm skvělá . Čekání v úkrytu trvalo téměř hodinu a tak toho času využíváme alespoň na uvaření kafe a malou svačinu. Po dešti nás čeká focení bunkrů na Dlouhém vrchu a taky nesmíme zapomenou na protiletadlový kanón na střelnici, dokud tam ještě stojí.

Deštěm zmáčená tráva i kapradí nám cestu za těmito objekty trochu znepříjemňují, ale co se dá dělat, když už jsme tady, musíme to vydržet. Bágly necháváme v jedné pozorovatelně a po okolí chodíme jen nalehko. Chodíme, hledáme, dokumentujeme a jelikož se v některých místech prodíráme kapradí až do výšky pasu, jsme za chvíli až do půl těla pěkně urousaný. Dvě věci nás tady zaujaly. Nejdříve slušně rozstřílený posed od nějaké větší ráže ( že by si někdo z posedu udělal cíl?) a pak pozorovatelna na samotném vrcholu Dlouhého vrchu ( ta uprostřed točny ), která evidentně posloužila pyrotechnikům k odpálení nalezené munice. Zvenku bylo vidět, že stěny pozorovatelny jsou rozvaleny, vnitřek byl silně začouzen, nesl stopy po explozi a všude okolo se povalovala spousta střepin a drátků. Je škoda, že armáda tyto objekty ničí nebo nechává ničit. Přeci jenom mají v krajině určitou historickou hodnotu a možná by stálo za to je nějakým způsobem zakonzervovat a zachránit tak pro příští generace. Takhle z vojenských Brd  za několik let nezůstane téměř nic.

Naše vandrování pokračuje dál a my přes úbočí Hlavy pomalu scházíme do hlubokého údolí Rezervy. Tady nám cestu podél vody trochu zkomplikuje nový plot kolem Němých. Původní pěšina teď zůstala za oplocením a my musíme část obcházet a znovu pracně vystoupat do svahu. Je to pěknej " vopruz " a tahle nová stezka se nám vůbec nelíbí. Už zůstaly jen vzpomínky na stará tábořiště podél potoka, na soutok Rezervy a Třítrubeckého potoka, či na půvabnou stavbičku vodojemu U Rybiček. To vše teď zůstalo za plotem! Alespoň víme pro příště, že se téhle části máme vyhnout. Tři Trubky před náma a to je neklamné znamení, že do cíle našeho vandru chybí už jen pár posledních kilometrů. Pod Lipovskem a V dubech ještě Hanz fotí to málo, co zbylo z muničních skladů a po dvou dnech a 42 kilometrech vylézáme z brdských lesů na louce u Strašic. Pizza a pivo bude pro nás zaslouženou odměnou. Ještě kilometr .

Více fotografií ve Fotogalerie - Aktuality - Léto 2015