Vápencový lom Amerika
Návázali jsme na loňský rok, kdy se nám zalíbilo v podzemí a domluvili se, že provedu Áju, Hanze a Rudu ve štolách Malé Ameriky. Znám to tam poměrně dobře, štoly jsou zde delší a systém rozlehlejší a tak mi to připadalo zajímavější než se pohybovat v oblasti Velké Ameriky.
Cesta vlakem z Rokycan, při které ještě upřesńujem plány, přestup v Berouně a za 5 minut vystupujem v Srbsku. Přístup k Malé je víceméně daný, kolem Kubrichtovo boudy, údolím Bubovického potoka a stoupat lesem nahoru.
Znám celkem 4 způsoby jak se do štol dostat a protože Soví lom se mi vždycky v minulosti osvědčil a byl nejblíž, zamířili jsme rovnou k němu. Jaké však bylo moje udivení, když po překonání první mříže nás asi po 15 metrech překvapila druhá. Ta už bohužel přelést nešla! Zklamaní jsme se vrátili a šli zkusit "vchod" č.2 Pusťák.
Stejný výsledek, po 20 metrech zavařeno !! Zbývá pokus č.3 okna v Galerii, ale už jsem byl předem tak nějak smířen s tím, že to bude všechno asi zadrátovaný. Ještě před rokem se při tom dalo dolů dostat úplně bez problémů. Celá Galerie pochopitelně zavařená, vchod do hlavní štoly ve vápence už jsme raději ani nezkoušeli a zamířili rovnou k Velké.
Tady to spodem do Rytířské nešlo, tak že jsme zvolili druhou možnost, slanění z hrany lomu. Trochu se nám to drolilo na hlavu, ale do štoly jsme se dostali a to bylo hlavní.
Na začátku je trochu binec, o kousek dál rozmáčený blátivý úsek, ale za závalem už je štola poměrně suchá a nejsou žádné problémy. Teda jeden problém nastal. Ája si při přelézání závalu lehce ťukla hlavou o skálu a začala jí rána krvácet, ale nakonec to nebylo nic vážného. Jen nás to ujistilo v tom, že až se přístě budem rozhodovat jestli vzít s sebou helmy, tak máme jasno.
Nahlížíme do všech slepých odboček, ale ty jsou tady krátké, tak postupujem rychle až k samému konci, kde je z okna pěkný výhled do sousedníhu lomu Mexico. Uděláme pár fotek, Ája ještě přezkoumá různé podzemní jevy :-) a za chvilku se vracíme zpátky.
Slaňujeme ze štoly ven, stahujem lano a balíme. Dál už "matroš" potřebovat nebudem. Cestičkou pomalu scházíme až dolů, kde si na chvilku dáváme pauzu a malou svačinu. Jezerní štolou opět pronikáme do nitra lomu a dostáváme se až k závalu a k sousednímu komínu.
Nahoru to trochu klouže, skála je přece jenom dost omydlená, ale s pomocí upevněného starého kabelu to nakonec bez větších problémů zvládáme. Jen nahoře je trochu těsno, protože se sem musíme vejít všichni 4 a kabel přehodit na druhou stranu ven. Slézáme a přecházíme na druhý břeh.
Voda je nádherně čistá a dokonce kousek pod hladinou zahlídnem i pár raků. Procházíme Vodní štolou, ale po pár metrech to vzdáváme, protože je zatopená a hladina příliš stoupá, gumovky nemáme. Vracíme se tedy zpátky a bereme za vděk alespoń vyhlídkou v okně.
Pár minut se na dně lomu zdržíme, vychutnáváme si pohledy na vysoké stěny kolem nás, Ruda ještě zaplňuje paměťovou kartu svého Nikonu a pak už nás čeká jen cesta zpět. Pod závěrečným výlezem ještě trochu netrpělivě sledujem jestli pod ohradou visí naše spuštěné lano, ale všechno je o.k. a tak se v pořádku dostáváme ven.
Zpáteční trasu volíme pro změnu přes Karlštejn, je to z Velké blíž a tím pádem i rychlejší. Těšili jsme se sice původně na prohlídku systému štol u Ameriky Malé, ale ani ta Velká nakonec nabyla k zahození :-).
