Brding slavil 5.výročí

V minulých dnes jsme se kamarády sešli, abychom si připomněli 5.výročí vzniku Brdingu. Ve strašickém Bertenu a později i na našem původním domovském campu jsme slavili, bilancovali a vzpomínali. Ano, záměrně píšu původním, protože to již neplatí... Za těch pět let se toho hodně změnilo a jedna z těch nejzásadnějších změn se týkala i našeho fleku v Brdech. Původní vojenský prostor se začátkem letošního roku přeměnil na CHKO, otevřel se turistům, pro ně se nalajnovaly cesty a my měli tu smůlu, že jedna z turistických stezek " trefila " právě náš původní camp. Situace se stávala neúnosnou a my se rozhodli toto místo opustit. Půl roku jsme tedy hledali nové a vhodné místo, v žádném případě to lehké nebylo, ale nakonec vše dobře dopadlo a my jsme se mohli k našemu malému kulatému jubileu obdarovat dárkem nejkrásnějším... U večerního ohně pak probíhala živá diskuze na různá aktuální témata, některá méně, některá více živá, ale k jednomu tématu jsme se vracely stále znovu a znovu - chování lidí v Brdech a v přírodě všeobecně. Prvních osm měsíců fungování CHKO ukázalo, že i v Brdech se nemalá část návštěvníků k přírodě a v přírodě chová neurvale (napadla mě i horší slova, ale zůstanu raději jen u tohoto) a negativní důsledky zvýšené návštěvnosti tak už můžeme vidět hlavně v okrajových částech a na nejvíce frekventovaných místech. Znovu mi na těle naskakovala husí kůže, když jsem pozdě v noci u ohně vyprávěl svůj 3 týdny starý zážitek. Zde je malá ukázka toho, jak se někteří dokáží v přírodě pohybovat. V lese nedaleko Malé Vísky potkávám auto s pražskou spzetkou zaparkované za dvěma značkama se zákazem vjezdu až mezi stromy pěkně na mechu. Od auta dál do lesa nacházím znatelnou "cestičku" z použitých papírových kapesníčků a z prázdných obalů od bonbónů, která mě dovede až rodince hledající houby. Chvilku jdu souběžně s nima, oni si mne nevšímají, já jich ano. Děti skotačí a řvou po lese, dál vesele zahazujou už nepotřebné obaly od bonbónů a dospělí vedou tuto rozpravu. Mladší z mužů : " Ty vole tady je krásně, to je nádhernej les, konečně, že to otevřeli " Druhý muž : " No jo, je tu fakt krásně, ještě, že jsme sem jeli, je tady klid "dopíjí malou PETku, zmačká jí a snaží se jí schovat do dutého pařezu. Mladší muž : " Hele pravák a pěknej, tu PETku tam nenechávej, to je blbý " Druhý muž : " Na to ve vyser, to není vidět" Mladší muž : " Tak to aspoň zaházej " Druhý muž : " Povídám ti, že to není vidět" Už jsem to nevydržel, přiblížím se k nim a ptám se, jestli jim to připadá normální se takhle chovat v lese. Oba muži se na sebe podívají, trochu znejistí, pak ale zřejmě pochopí, že mají převahu a pronesou něco ve smyslu kdo jsem a ať se nestarám. Zavolají na děti a trochu stranou pokračují dál v hledání hub. I já jsem si šel dál po svých a přestože jsem se to později snažil z hlavy vytěsnit, co vám budu povídat, ten vandr už byl ztracenej. Dlouho, dlouho ponocujeme u ohně a spát se nám nechce. Přeci jenom je to náš poslední výroční oheň na starém fleku a tak si to chceme užít. Po krátké noci přichází probuzení do krásného a klidného rána. Agáta nás nekompromisně tahá všechny ze spacáků ven a tak není zbytí, musíme vstávat. Snídaně, balení a loučení. Příští rok už někde jinde... Ahoj.