Brdské podzemí.
Na celém území naší republiky (oblast Středních Brd tedy nevyjímaje) bylo v období šedesátých až osmdesátých let 20. století vybudováno velké množství ženijních úkrytů. Dle dostupných informací mělo být těchto objektů postaveno na 350. Prefabrikované úkryty osob typu ÚŽ-6 (jak zní jejich oficiální název) se začaly stavět nejprve na linii polního opevnění v našem příhraničí, později se rozhodlo o jejich výstavbě i ve vnitrozemí, kde se plánovalo jejich využití především v rámci Teritoriální Radiační Hlásné Sítě. Nejvíce používané varianty ÚŽ-6a a ÚŽ-6b se stavěly buď jednotlivě nebo v uskupení, v drtivé většině nebyly elektrifikovány a nebyly vybaveny žádným stálým vnitřním zařízením, s výjimkou stojanu na filtroventilační zařízení. Při jejich aktivaci měla určená posádka za úkol dovést nejen zbraně, ženijní nářadí, zdravotnické a protichemické vybavení, ale i skládací palandy, stůl, židle, vytápěcí soupravu a především filtroventilační soupravu. Pokud nebyl daný objekt připojen na stálý zdroj energie, zajišťovalo elektrickou energii vedle v okopu stojící vozidlo nebo malá elektrocentrála. Další využití objektů ÚŽ-6 bylo například v rámci Záložních Prostorů Soustředění, což byly vybrané lokality, kde se měly soustřeďovat jednotky před bojovým nasazením, aby nedošlo v domovských posádkách k jejich ohrožení zbraněmi hromadného ničení. V době míru, byla část těchto prostorů využívána při pravidelných cvičeních. Tolik tedy stručná charakteristika toho, co to vlastně ŽÚ jsou a k jakému účelu byly vystavěny.
Ve Středních Brdech jsou asi nejznámější lokality s těmito úkryty na Skelné Huti a na úpatí Koruny. Bohužel tyto objekty už dávno potkal stejný osud, jako ostatní snadno přístupné a tím pádem i hojně navštěvované objekty mimo vojenský prostor - staly se z nich skládky všemožného haraburdí, vše železné bylo ukradeno, odvezeno a někde ve výkupu zpeněženo a úkryty tak jsou celkově v dezolátním stavu. Je pravděpodobně jen otázkou času, kdy je armáda v rámci asanace zlikviduje, stejně jako mnoho dalších již nepotřebných vojenských objektů.V Brdech se však ještě dnes dají nalézt poměrně vzácné exempláře - a sice dobře zamaskované, zcela neporušené a perfektně zakonzervované úkryty. Není však vůbec jednoduché je objevit. Možnosti, jak dlouhá desetiletí utajené podzemní úkryty nalézt, jsou prakticky tři: 1. - máte štěstí a v lese na nějaký náhodou narazíte. V tomto případě ale platí jedno pravidlo, musíte přesně vědět jaká indicie vás k úkrytu navede. Už se nám totiž stalo, že jsme okolo jednoho několikrát v minulosti prošli a pokud jsme v té době nevěděli co máme hledat, tak jsme ho prostě jen míjeli. 2.- máte štěstí a někdo znalý vás na nějaký již dříve nalezený upozorní. I v tomto případě platí předešlé pravidlo, musíte vědět, co hledáte. Informace většinou neobsahuje GPS. Málokdo totiž předá svoje i několikaměsíční snažení a hledání jen tak druhé osobě "zadarmo" ( což chápu) a tak v dané lokalitě je nutné ještě dohledávat. Tyto úkryty jsou totiž po objevení a prozkoumání opětovně zamaskovány a dány do stavu před vykopáním. 3.- musíte vynaložit trochu úsilí a pátrat, telefonovat, mailovat, navštěvovat, ptát se mnoha lidí. Většinou se vždy najde někdo, kdo zavzpomíná a v paměti najde relevantní informace vedoucí k nalezení nebo vás alespoň odkáže na dalšího člověka, který by tyto informace mohl mít. Takto se mi začátkem letošního roku podařilo zkontaktovat bývalého vojáka z povolání, který před lety velel ženijní jednotce, jenž tyto úkryty v 70. letech v Brdech budovala.
V průběhu první schůzky bylo nutné dotyčnou osobu přesvědčit, že nejsme žádní sběrači kovů a že tyto objekty nerabujeme (jak volně přístupné kryty dopadnou každý dobře ví), ale že nám jde jen o jejich nalezení, zaevidování a že je pak následně navracíme do původního stavu. Zajímavých informací se mi od tohoto člověka nakonec dostalo více než dost, mimo jiné mi prozradil i lokalitu, kde by se těchto úkrytů mělo nacházet nejvíc, jednalo se totiž v minulosti o jeden velmi důležitý záložní prostor soustředění.
. Jak je patrné z fotografií, hledání bylo velice úspěšné a v místě jsme nakonec našli 6 podzemních úkrytů, 5 naprosto nepoškozených a 1 s částečně provalenou vstupní šachtou. V bezprostředním okolí pak bylo možno rozeznat i po tak dlouhé době množství spojovacích zákopů, několik okopů pro techniku a u příjezdových komunikací rovněž střelecká a strážní stanoviště.
Úspěšní jsme zatím byli i při druhé letošní akci. To hrála při objevování velkou roli, jak už to tak bývá, náhoda. V místě, které jsme při našich vandrech už mnohokrát prošli jen tak bez povšimnutí, nás po zkušenostech z prvního hledání najednou zaujala nepatrná, ale pro identifikaci úkrytu podstatná věc - z trávy vyčnívající "něco", co neomylně prozrazuje, že tady pod jehličím a trávou se nachází ženijní úkryt!!! Po zběžném prvním ohledání přilehlého prostoru, jsme se ujistili, že v těchto místech opravdu je další ŽÚ. Stoprocentně jeden, i když některé nálezy poukazovaly na to, že by jsme zde mohli nalézt snad i dva. Luky tedy začal se svojí hledačkou pročesávat vymezené území a my s napětím čekaly, až zapípá. V místech, kde se logicky dal předpokládat vstup do podzemí bohužel nic nebylo a tak jsme prostor hledání museli postupně rozšiřovat. Netrvalo ale dlouho a tón označující nález čehosi kovového, byl jasným signálem, tady začneme kopat!
První dva pokusy byly plané (v zemi ležely jen ocelové dráty), ale napotřetí to konečně vyšlo. Pod asi dvaceticentimetrovou vrstvou hlíny narážíme lopatkou na poměrně veliký ocelový plát o velikosti cca. 120 x 60 cm s dvěma úchopy na kratších stranách - to je vchod! V momentě, kdy nervozně nadzvedáváme poklop a chystáme se otevřít vstupní šachtu, se nám všem z toho očekávání lehce zvýší srdeční tep. Co nás tam dole čeká a v jakém je to stavu? Najdeme něco neobvyklého? Budeme z nálezu nadšení nebo zklamání? Na odpověď si však musíme počkat ještě několik minut - poklop totiž nejde otevřít. Štěrbinou nakoukneme do šachty a zjišťujeme, že je ocelovým lankem zajištěn proti případnému otevření. V první chvíli nás napadne, zda-li kryt není zabezpečen nějakou trhavinou proti vniknutí! Rozumnou úvahou ale docházíme k tomu, že takto zajišťovali vstupy do podzemí především vojáci německého Wehrmachtu v období 2. světové války a tyhle úkryty naštěstí pochází z úplně jiné doby. Opatrně tedy odstraňujeme lanko a uvolňujeme vstup, cesta ke krytu je volná.
Oproti většině již objevených ŽÚ má tento netradičně řešený vstup. Dolů se nevchází po betonových schodech nebo ocelových kramlích, ale zde se jednoduchým mechanismem vysunou železné schody, po kterých se dá pohodlně sestoupit. To už je samo o sobě velké překvapení, protože neznám v Brdech jiný, s totožným typem vstupní šachty. Další překvapení na sebe nenechají dlouho čekat. Vstupujeme do úkrytových místností a zjišťujeme, že dokonalé utajení tohoto podzemního krytu zapříčinilo až do dnešní doby naprostou autentičnost všech prostor včetně vybavení. Elektroinstalace (i když odpojená), rozvodné skříně, osvětlení, lehátka, polní telefon, barely na vodu, různé měřiče, stoličky a mnoho dalších věcí, to vše se zde nalézá v prakticky nedotčeném stavu. Jediné co nám tady chybí je VEČ. Tento ŽÚ je tedy pro nás zatím anonymní, ale uvidíme, jeho identitu možná ještě někde dohledáme.
Vše si tedy důkladně prohlížíme, po chvilce vylézáme na povrch a před odchodem ještě dáváme okolí vstupu do původního stavu. Odcházíme spokojeni, podařilo se nám poodkrýt další dílek z mozaiky brdského tajemství. Tímto bych rád poděkoval všem, kteří mi poskytli zajímavé a důležité informace vedoucí k nalezení několika nových ženijních úkrytů, které se nacházejí jak ve Středních Brdech, tak i mimo ně. Poděkování patří především panu C a panu Z z Rokycan, panu Kučerovi ze Šumavy, panu L ze Strašic a kolegovi z druhé strany Brd, děkuji 
.
