Brdy v říjnu - Plešivec

Když jsem společně s Hanzem naposledy seděl nad mapou a hledal nějaký netradiční cíl pro náš říjnový vandr, zjistil jsem docela zajímavou skutečnost- s tímhle brdským kopcem se v životě neustále nějak míjím a míjím, byl jsem na Plešivci za celou tu dobu mého vandrování pouze jednou.

No ono se ale není čemu divit, že jo? Místa jako Krkavčí skály, Čertova kazatelna, Masné krámy a postavičky, které se zde prý občas zjevovali nebo snad ještě zjevují (Hadí královna, ohnivý rarášek, okřídlený drak, bezhlavý kůň nebo pes s ohnivýma očima) nepatří zrovna mezi ty, s kterými by tady člověk chtěl strávit noc . Ale teď vážně. Opravdu nevím proč tohle místo stále uniká mé pozornosti. Kopec nevýrazný svojí výškou (654 m.n.m.) má ale tak zajímavou a bohatou historii, že si díky tomu  " vysloužil " i své druhé jméno - Brdský Olymp. Je tedy rozhodnuto, opouštíme tentokrát Brdy vojenské a míříme na Brdy " civilní ", na Hřebeny, na Plešivec. Vlakem odjíždíme nejdříve do Zdic, kde po krátkém čekání přesedáme na lokálku, která nás pak odváží přímo pod kopec. Stará dřevěná bouda s nápisem Rejkovice je pro tento den naší konečnou stanicí, tady začínáme naše dvoudenní putování po trase Plešivec - Křížatky - Velká a Malá Baba - Studený vrch - Hostomice. Přímo od kolejí cesta prudce stoupá a tak poměrně rychle nabíráme výšku a za našimi zády se objevují první výhledy na Jince a okolí. Dvě krátké přestávky a za hodinu a půl docházíme na vrchol, jenž leží o 300 metrů výš než vlaková zastávka dole v údolí Litavky.

Je ideální počasí a tak rozhled z Čertovy kazatelny nabízí část Křivoklátské vrchoviny, Zbiroh, Radeč, Jivinu, Tok, Jinecké Hřebeny, obě dopadovky,Třemošnou, moc pěkné. Co už ale pěkné není, tak to je nepořádek okolo laviček a ohniště na vrcholu. Dost to kazí celkový dojem z jinak krásného místa. Co si do lesa přinesu, to si z něj i odnesu, je pravidlo, kterým se evidentně ne všichni řídí a to je škoda. Po krátké pauze scházíme svahem o pár desítek metrů níž a kolem několika studánek míříme do míst plánovaného noclehu. Dnes již bujnou vegetací zarostlý povrchový lom nabízí na mnoha terasách nespočet pěkných míst na přespání, stačí si jen vybrat. Začátkem října se už dny poměrně rychle krátí a přestože bylo celý den slunečno a obloha bez mraků, krátce po šesté hodině večer se v lese už rychle šeří.

Nanosit dostatek dřeva na oheň a připravit věci na spaní jsme stihli tak akorát. U ohně večeříme, probíráme plány na zítřejší den a po půl jedenácté zalézáme do spacáků, usínáme s pohledem na temnou oblohu plnou jasných hvězd, co víc si můžeme přát . Ráno nás trochu překvapuje pohled na teploměr, který jsme ještě večer zavěsili na nejbližší strom a který po sedmé hodině stále ještě ukazuje - 2°C. V noci bylo dost chladno, to jo, ale že by až takhle? Navíc nikde kolem nás na zemi žádná jinovatka. No oběma se nám to sice zdálo nějaké divné, ale prohlížel jsem teploměr a ten žádnou závadu nevykazoval, divné! Až doma jsem pak porovnáním dodatečně zjistil, že, ač teploměr evidentně neporušen, ukazuje o 4 stupně méně než by měl - v noci tedy byly 2°C nad nulou. Za chladného, ale slunného rána balíme věci a ještě než nadobro opustíme tenhle kopec, chystáme se podívat na některá jeho zajímavá místa. A že jich tu na Plešivci není zrovna málo -  Fabiánova zahrádka, valy prehistorického hradiště, Smaragdové jezírko, viklan, či upravený pomníček z dob partyzánského odboje. Co se v místech okolo pomníčku na konci II. světové války odehrálo, jsme se dočetli na nedaleko stojícím informačním panelu. Je zde vyprávění očitého svědka této události pana Jana Klány, jak jej zaznamenal Jan Čáka v jedné ze svých knížek.

"Bylo to koncem dubna,byl jsem na kole v Jincích a asi kolem desáté dopoledne jsem se vracel. Do Klínku jsem vedl kolo. Nahoře jsem se chystal znovu naskočit, ale z levé strany se rozhrnulo houští a z něj vyběhl muž v kožené bundě, se samopalem v ruce. Hned jsem si domyslel, že je to partyzán, o kterých jsem tolik slyšel. Ale v ten okamžik slyším někoho křičet. Byli to ozbrojení Němci, kteří vyskočili z lesa z pravé strany silnice. Něco na mne křičeli a ukazovali abych si lehl na zem. Položil jsem kolo a svalil se do škarpy. Hned nato začali Němci přese mne střílet na partyzána. Ještě jsem zahlédl jak skočil za metr dřeva a víc už jsem ho nespatřil. Ještě chvíli rachotily dávky ze samopalů. Pak šli Němci ke mně a já musel jít s nimi prohledávat les. Byli to dva důstojníci a šest vojáků. Vedli mě dál Eliščinou cestou a u rozcestí k lomu začali vojáci znovu prohledávat houštiny. Důstojníci stáli na silnici a já s nimi. A tam se to stalo. Z lesa pojednou vyběhl muž v uniformě Sovětské armády a chtěl přeběhnout silnici. Ale vběhl přímo pod hlavně připravených důstojníků. Třeskly rány a člověk klesl k zemi. Když jsem k němu přišel, byl mrtev. Nebyl vůbec ozbrojen. Podle mého názoru to byl sovětský zajatec, který utekl z vlaku, co byl zastaven den předtím poškozením mostu přes Litavku. Partyzán v kožené bundě ho pravděpodobně odváděl ke svým a tam u Klínku je zaskočili Němci. Zanedlouho jel kolem koňský potah. Musel jsem s vozkou mrtvého naložit na vůz, který odjel směrem k Jincům. Němci mě nechtěli pustit, ale známý kolemjdoucí cestář, který uměl německy, jim vysvětlil, že jsem zdejší občan a musím jít jít v poledne na vlak do práce. "

Od pomníčku už je to jen kousek k silnici Jince - Hostomice, tu přecházíme a loučíme se definitivně s Plešivcem. Naše kroky vedou dál směrem k Studenému vrchu. Ale to už je na jiné vyprávění... P. S.-V noci nás žádná z bájných postaviček nevystrašila, co mě však dlouho v hlavě " strašit " bude, je to ohniště na vrcholu - neskutečnej binec .