Gr.Priel (Rakousko)
Jára už si prošel kdejaké české i moravské hory a nedávno mi povídá, že by si chtěl taky jednou vylézt něco většího a jestli bych ho nevzal do Alp. Přemýšlel jsem jaký kopec pro začátečníka zvolit, aby to Jára dal, ale aby to zase nebyl jen nějaký "choďák". Nakonec se rozhoduju pro Gr.Priel s výškou 2515m.n.m.
Před dvěma roky jsme byli s Lukášem kousek vedle na Kl.Priel,trochu to tam tedy znám, mohlo by to vyjít. 26.září v noci balíme a vyrážíme směr České Budějovice-Linec-Hinterstoder-Polster. Příjíždíme pár minut po poledni na parkoviště v Polsteru,něco málo pojíme, hazíme bágly na záda a začínáme šlapat. Dnešní náš cíl je chata Prielschuthaus ve výšce 1420 m., podle ukazatele vzdálená 3,5 hodiny.
Jára ale s takovým převýšením nemá zkušenosti, tak uvidíme jak nám to půjde. Do večera je dostatek času. Cesta údolím je zatím příjemná a tak jediné co nám kazí náladu je počasí. Nízká oblačnost a mrholení nebo slabý déšť budou za chvíli ztěžovat chůzi po kamenech a co víc, nahoře určitě sněží.
Za občasného protrhávání mraků stoupáme údolím, míjíme nákladovou lanovku, vodopád a kolem 18.hodiny jsme na chatě. Lidí tu moc není a tak nás na pokoji, kde je 24 postelí, bude spát jen 6.
Jarda po dnešku trochu cítí nohy, tak se jen rychle navečeříme umejeme a jdeme si na pokoj lehnout. Doufám, že zítra bude lepší počasí než dnes, protože v tomhle by to asi nastálo za nic .
Prosby byly vyslyšeny a my se probouzíme do krásného slunečného rána! Okolní štíty jsou jako vymalované, Spitzmauer, Brotfall i Priel máme jak na dlani, ale tím pádem i vidíme, že sněhu napadlo za včerejší den a noc poměrně hodně. Bude to dřina, to je už teď jasné.
Do 1600 metrů je všechno v pořádku. Cesta dobrá i nějakého toho kozorožce potkáváme, ale pak se nám to začíná komplikovat. S přibývajícími metry bohužel začíná přibývat i napadaného sněhu a v karu pod sedlem už to odhaduju tak na 25 cm.
Lidí před náma určitě moc nejde, stopa moc prošlápnutá není a tak se dost boříme a sil (Járovo) pozvolna začíná ubývat.
Na konci karu, těsně pod závěrečným výstupem na hřeben to Jarda vzdává. Je to škoda, chybělo málo a po překonání asi 100 metrové stěny by konec určitě zvládnul.
Už jsem se viděl na vrcholu a teď musíme řešit co dál. Mě se to vzdávat nechce, Jára dál stoupat nemůže, čekat tady na mě 4 hodiny je blbost a na sestup jít sám taky nemůže. Dáváme si tedy pauzu, nafotíme nějaké snímky a zvažujem všechny možnosti. Nakonec nám pomůže trochu náhoda.Využíváme toho, že se kolem nás vrací na chatu skupinka 4 lidí a tak se Jarda připojuje a sestupuje s nima.
Já se hlubším a hlubším sněhem blížím k zajištěnému výstupu na hřeben. Ocelové lano je na několika místech pod vrstvou sněhu, tak že výstup si tady volil každý podle svého, bohužel. Kdyby stoupali všichni stejným místem, byla by cesta prošlapaná, takhle se tady propadám někde až nad kolena v navátých závějích. Krize jako blázen, ale přece to neotočím! To už jsem jednou zažil a dlouho mě to pak mrzelo. Nakonec to se zatnutými zuby dávám a vylézám na závěrečný hřeben vedoucí k vrcholu.
Po hřebínku už se jde dobře, sněhu tu tolik neleží a až na pár zúžených míst, nejsou žádné problémy. Za hodinu stojím u zlomeného vrcholového kříže ve výšce 2515 m.n.m. a jsem spokojenej že jsem to nevzdal.
Jsem tu sám,což se moc často na vrcholcích v Alpách nestává, nikde nikdo a tak si pár minut vychutnávám ten klid a krásu. Dělám pár fotek a raději se chystám na návrat dolů. Z karu se začíná zvedat mlha a kdyby mi zastihla na úzkém hřebenu asi by to nebylo moc příjemné.
Všechno nakonec dopadlo dobře a po necelých 3 hodinách přicházím na chatu.
S Járou si ještě před cestou do údolí stihnem dát na terase pivo a vyfotit se s Tibeťankou, která tady už dva roky obsluhuje, jmenovala se myslím Nema.
Balíme se a chystáme na cestu do údolí. Po dalších 3 hodinách už šlapem po loukám v Polsteru a protože jsme docela "zplavený", jdem se trochu zchladit do jezírka. Nevědomky tak započala moje pozdější tradice - rituál závěrečného koupání po každém úspěšně dokončeném výstupu. Zatím se nám to povedlo po Gr.Prielu (září), po Hoher Dachsteinu (srpen) i po Watzmannu (říjen!).
Ještě před setměním odjíždíme zpátky do Čech a cestou probíráme naše zážitky a dojmy. A že jich bylo. :-).
Před dvěma roky jsme byli s Lukášem kousek vedle na Kl.Priel,trochu to tam tedy znám, mohlo by to vyjít. 26.září v noci balíme a vyrážíme směr České Budějovice-Linec-Hinterstoder-Polster. Příjíždíme pár minut po poledni na parkoviště v Polsteru,něco málo pojíme, hazíme bágly na záda a začínáme šlapat. Dnešní náš cíl je chata Prielschuthaus ve výšce 1420 m., podle ukazatele vzdálená 3,5 hodiny.
Jára ale s takovým převýšením nemá zkušenosti, tak uvidíme jak nám to půjde. Do večera je dostatek času. Cesta údolím je zatím příjemná a tak jediné co nám kazí náladu je počasí. Nízká oblačnost a mrholení nebo slabý déšť budou za chvíli ztěžovat chůzi po kamenech a co víc, nahoře určitě sněží.
Za občasného protrhávání mraků stoupáme údolím, míjíme nákladovou lanovku, vodopád a kolem 18.hodiny jsme na chatě. Lidí tu moc není a tak nás na pokoji, kde je 24 postelí, bude spát jen 6.
Jarda po dnešku trochu cítí nohy, tak se jen rychle navečeříme umejeme a jdeme si na pokoj lehnout. Doufám, že zítra bude lepší počasí než dnes, protože v tomhle by to asi nastálo za nic .
Prosby byly vyslyšeny a my se probouzíme do krásného slunečného rána! Okolní štíty jsou jako vymalované, Spitzmauer, Brotfall i Priel máme jak na dlani, ale tím pádem i vidíme, že sněhu napadlo za včerejší den a noc poměrně hodně. Bude to dřina, to je už teď jasné.
Do 1600 metrů je všechno v pořádku. Cesta dobrá i nějakého toho kozorožce potkáváme, ale pak se nám to začíná komplikovat. S přibývajícími metry bohužel začíná přibývat i napadaného sněhu a v karu pod sedlem už to odhaduju tak na 25 cm.
Lidí před náma určitě moc nejde, stopa moc prošlápnutá není a tak se dost boříme a sil (Járovo) pozvolna začíná ubývat.
Na konci karu, těsně pod závěrečným výstupem na hřeben to Jarda vzdává. Je to škoda, chybělo málo a po překonání asi 100 metrové stěny by konec určitě zvládnul.
Už jsem se viděl na vrcholu a teď musíme řešit co dál. Mě se to vzdávat nechce, Jára dál stoupat nemůže, čekat tady na mě 4 hodiny je blbost a na sestup jít sám taky nemůže. Dáváme si tedy pauzu, nafotíme nějaké snímky a zvažujem všechny možnosti. Nakonec nám pomůže trochu náhoda.Využíváme toho, že se kolem nás vrací na chatu skupinka 4 lidí a tak se Jarda připojuje a sestupuje s nima.
Já se hlubším a hlubším sněhem blížím k zajištěnému výstupu na hřeben. Ocelové lano je na několika místech pod vrstvou sněhu, tak že výstup si tady volil každý podle svého, bohužel. Kdyby stoupali všichni stejným místem, byla by cesta prošlapaná, takhle se tady propadám někde až nad kolena v navátých závějích. Krize jako blázen, ale přece to neotočím! To už jsem jednou zažil a dlouho mě to pak mrzelo. Nakonec to se zatnutými zuby dávám a vylézám na závěrečný hřeben vedoucí k vrcholu.
Po hřebínku už se jde dobře, sněhu tu tolik neleží a až na pár zúžených míst, nejsou žádné problémy. Za hodinu stojím u zlomeného vrcholového kříže ve výšce 2515 m.n.m. a jsem spokojenej že jsem to nevzdal.
Jsem tu sám,což se moc často na vrcholcích v Alpách nestává, nikde nikdo a tak si pár minut vychutnávám ten klid a krásu. Dělám pár fotek a raději se chystám na návrat dolů. Z karu se začíná zvedat mlha a kdyby mi zastihla na úzkém hřebenu asi by to nebylo moc příjemné.
Všechno nakonec dopadlo dobře a po necelých 3 hodinách přicházím na chatu.
S Járou si ještě před cestou do údolí stihnem dát na terase pivo a vyfotit se s Tibeťankou, která tady už dva roky obsluhuje, jmenovala se myslím Nema.
Balíme se a chystáme na cestu do údolí. Po dalších 3 hodinách už šlapem po loukám v Polsteru a protože jsme docela "zplavený", jdem se trochu zchladit do jezírka. Nevědomky tak započala moje pozdější tradice - rituál závěrečného koupání po každém úspěšně dokončeném výstupu. Zatím se nám to povedlo po Gr.Prielu (září), po Hoher Dachsteinu (srpen) i po Watzmannu (říjen!).
Ještě před setměním odjíždíme zpátky do Čech a cestou probíráme naše zážitky a dojmy. A že jich bylo. :-).
