Jak jsme hledali raky
Setkání s rakem ve volné přírodě stále ještě považuji za poměrně vzácný jev, i když je pravdou, že situace se v posledních letech trochu změnila k lepšímu.
Nicméně až do dnešní doby jsem se s raky potkal v životě pouze 4x. Poprvé to bylo ještě za mého dětství v Pekelském potoce. Sem jsme se na ně chodili dívat až do doby, než socialistické zemědělství " Pekeláček " i všechny podobné potůčky v okolí zmeliorovalo. O mnoho let později si pamatuju na druhé setkání s raky v Pošumaví, ale kde přesně to bylo si už nevzpomínám (někde v okolí Kašperských hor), třetí v pořadí pak bylo jedno horské jezero v rakouských alpách. Tady jsme měli možnost před asi 10 lety vidět největší množství raků na jednom místě. Než jsme tenkrát s Lukym obešli toto malé jezero, zahlídli jsme jich ve vodě desítky.
Čtvrté a zatím poslední setkání s raky se konalo před třemi roky v jednom opuštěném vápencovém lomu nedaleko Berouna. To, že se raci vyskytují asi ve třech lokalitách i v Brdech, jsme věděli. Jenže až do letošního léta jsme této skutečnosti nějak zvlášť nevěnovali pozornost a tím pádem jsme se s nimi při našich toulkách brdskou přírodou prozatím nesetkali. Využili jsme tedy letních měsíců, kdy je v potocích nižší stav vody, hladina je klidnější a zaměřili se při našich výpravách na pátrání po těchto klepetáčích.
Jenže ono to zas nebylo tak jednoduché jak by se na první pohled zdálo. To, že je někde zaznamenán jejich výskyt, ještě zdaleka neznamená, že je tam musíte za každou cenu najít. Zpočátku nám štěstí příliš nepřálo. Jednou například tekla zakalená voda, podruhé svítilo slunce a odráželo tak všemožné stíny na hladině, no prostě držela se nás smůla a my pomalu začali propadat pesimistickým myšlenkám. Přišlo nám divné, že by nebyl k nalezení ani jeden rak. Jak jsme ale později zjistili, při hledání jsme až do teď dělali jednu velkou chybu- byli jsme prostě příliš hluční! Raci totiž dost citlivě reagujou na otřesy a hluk.
Změna taktiky (pokud možno nemluvit hlasitě, našlapovat opatrně a " nepraskat " větve) nakonec přinesla úspěch a my raky našli. Nejdřív jednoho, o několik dní později už dva nebo tři a pokud Hanz s Rudou nelžou a já věřím že nelžou, tak se jim jeden den podařilo nalézt raků "asi patnáct", ale byli u toho jen oni dva :-). No každopádně raci v Brdech jsou a my z nich máme radost. Pokaždé, když naše kroky vedou v jejich okolí, vždycky se rádi na chvilku zastavíme a díváme se. Je to nádhera.
Nicméně až do dnešní doby jsem se s raky potkal v životě pouze 4x. Poprvé to bylo ještě za mého dětství v Pekelském potoce. Sem jsme se na ně chodili dívat až do doby, než socialistické zemědělství " Pekeláček " i všechny podobné potůčky v okolí zmeliorovalo. O mnoho let později si pamatuju na druhé setkání s raky v Pošumaví, ale kde přesně to bylo si už nevzpomínám (někde v okolí Kašperských hor), třetí v pořadí pak bylo jedno horské jezero v rakouských alpách. Tady jsme měli možnost před asi 10 lety vidět největší množství raků na jednom místě. Než jsme tenkrát s Lukym obešli toto malé jezero, zahlídli jsme jich ve vodě desítky.
Čtvrté a zatím poslední setkání s raky se konalo před třemi roky v jednom opuštěném vápencovém lomu nedaleko Berouna. To, že se raci vyskytují asi ve třech lokalitách i v Brdech, jsme věděli. Jenže až do letošního léta jsme této skutečnosti nějak zvlášť nevěnovali pozornost a tím pádem jsme se s nimi při našich toulkách brdskou přírodou prozatím nesetkali. Využili jsme tedy letních měsíců, kdy je v potocích nižší stav vody, hladina je klidnější a zaměřili se při našich výpravách na pátrání po těchto klepetáčích.
Jenže ono to zas nebylo tak jednoduché jak by se na první pohled zdálo. To, že je někde zaznamenán jejich výskyt, ještě zdaleka neznamená, že je tam musíte za každou cenu najít. Zpočátku nám štěstí příliš nepřálo. Jednou například tekla zakalená voda, podruhé svítilo slunce a odráželo tak všemožné stíny na hladině, no prostě držela se nás smůla a my pomalu začali propadat pesimistickým myšlenkám. Přišlo nám divné, že by nebyl k nalezení ani jeden rak. Jak jsme ale později zjistili, při hledání jsme až do teď dělali jednu velkou chybu- byli jsme prostě příliš hluční! Raci totiž dost citlivě reagujou na otřesy a hluk.
Změna taktiky (pokud možno nemluvit hlasitě, našlapovat opatrně a " nepraskat " větve) nakonec přinesla úspěch a my raky našli. Nejdřív jednoho, o několik dní později už dva nebo tři a pokud Hanz s Rudou nelžou a já věřím že nelžou, tak se jim jeden den podařilo nalézt raků "asi patnáct", ale byli u toho jen oni dva :-). No každopádně raci v Brdech jsou a my z nich máme radost. Pokaždé, když naše kroky vedou v jejich okolí, vždycky se rádi na chvilku zastavíme a díváme se. Je to nádhera.
