Mrazivá noc na Jordánu
Když jsem se doma zmínil, že bych chtěl jít ve středu přespat na Jordán a nafotit si ráno východ slunce, zaslechl jsem jenom něco o bláznech...Zdenina už ale dobře ví, že když se rozhodnu jít do Brd, málo co mě zastaví. Je pravda, že teploty v tomto týdnu se pohybují hodně nízko pod bodem mrazu, ale je to výzva a tak proč to nezkusit.
Balím do báglu zimní výbavu a autem odjíždím ve středeční podvečer do Zaječova. Po příjezdu dělám několik fotografií pěkně nasvíceného kláštera Sv.Dobrotivé a už tady mi je jasné, že to nebude žádná procházka "růžovou zahradou". Fotit jsem musel samozřejmě bez rukavic a tak nechráněné prsty mi začínají za chvilku pěkně mrznout- už teď v šest hodin večer je -12° C a hodně to fouká. Je přede mnou ale více jak 6 km stoupání, tak se chůzí určitě zahřeju. Vyrážím po sedmé hodině a na cestu mi krásně svítí zářící měsíc a i když není úplněk, světla je dost, čelovku ani nepotřebuju. Po necelé hodině a půl přicházím k prvnímu bunkru a odtuď už je to do cíle opravdu kousek. Pláně jsou nádherně osvícené měsíčním svitem a ten se odráží i od napadaného prašanu, večerní idylku kazí jen neskutečně mrazivý a ledový vítr.
Už se těším až si zalezu dovnitř a schovám se do "tepla"- před bunkrem je v půl devátý večer -20°C a ten děsněj vítr k tomu! Vcházím dovnitř a hned za vchodem mě je jasné, že až takový teplo tu asi nebude, ze zbytků vzduchotechniky tu visí asi půlmetrové ledové rampouchy a na zemi jsou také. První patro tedy vzdávám, protože tady všude protahuje studenej vzduch z venku a sestupuju po schodech dolů s nadějí, že tam to bude lepší. Zjišťuju, že tepleji oproti horejšku nebo vnějšku tady opravdu je, ale i tak se teploměr zastavil na -2°C.
Tak holt si budu muset pořádně ustlat. Vybavení na to mám, žádnej větší problém by mě tedy v noci neměl překvapit. Dělám si něco malého k večeři a protože je ještě poměrně brzo na spaní, zalézám do spacáku a čtu si noviny. Usínám před půlnocí. Za tři hodiny mě ale vzbudí nutkání a tak chtě nechtě musím z vyhřátého spacáku ven. Venku je v tu chvíli skoro -25°C! Rychle mažu zpátky a jsem rád za teplej spacák a přijatelných -2°C v místnosti. Usínám okamžitě a vzbouzí mě až budík v 7 hodin, kdy mám akorát tak čas se nasnídat a připravit si věci na východ slunce, ten je v 7.33.
Jenže velikej problém mám s bateriema do foťáku :-(. V tom mrazivým počasí "odchází" jedna za druhou, tak nakonec jsem přinucenej udělat jen několik málo snímků (o video jsem se ani nepokoušel) a poslední pár baterií si ponechávám na zbytek dne. Po krátkém focení si jdu dolů zabalit a když se vracím nahoru slyším u vchodu nějaké hlasy. "Kdo tam je!" někdo zakřičí a já odpovím "Já!", čemuž jsem se pak docela zasmál."Co tam děláte!" a já zase "Spal jsem tu!" a když vycházím po schodech nahoru potkávám dva mladé vojáky. "Vy jste tu na kontrole?" ptám se jich, ale oni že ne, že jen projíždí do Jinců a že se tady zastavili si prohlídnout bunkr. Tak jsme se pozdravili, oni šli dovnitř a já pokračoval ve své trase.
Stoupám na Houpák a po protipožární cestě to pak stáčím směrem k protilehlé letecké. Původně jsem měl v úmyslu jít lesem, ale leží tu nahoře dost sněhu a bez sněžnic se stále propadám a je to dost velká dřina. Musím tedy zpátky na cestu. Jsem ale nepoučitelnej, nakonec mě to nedá a stejně na leteckou zahejbám s tím, že jí nějak přejdu. Zpočátku to šlo docela dobře, ALE po 100 metrech se najednou propadám až po kolena a cítím jak mi studí sníh až v botách. Jenže v momentě zjišťuju,že to co mi studilo nebyl napadanej sníh, ale voda co mi natekla do bot! Propad jsem se totiž do zaváté tůňky plné vody.
To je obrovskej průšvih !!! blesklo mi okamžitě hlavou. K autu to mám přes 8 kilometrů, to je minimálně hodina a půl chůze v 18°C mrazu s mokrýma botama i ponožkama. Rychle to otáčím a při zpáteční cestě se snažím vymyslet co dál. Asi po půl hodině už nohy docela zebou, k autu zbývá jěště hodina a tak začínám vážně uvažovat i tom zavolat 112. To nakonec ale zavrhuju,stejně by mě do tepla asi nedostali o nic dřív a zbytek cesty do Zaječova tedy raději zvládám v rekordním čase. Doma pak situaci zachraňuje horká vana a dvojitý grog :-).
Na záznamu GPS z druhého dne je patrné kritické místo. Odtud bylo nutné se vrátit zpět na cestu a co nejrychleji k autu pokračovat už po silnici.
Balím do báglu zimní výbavu a autem odjíždím ve středeční podvečer do Zaječova. Po příjezdu dělám několik fotografií pěkně nasvíceného kláštera Sv.Dobrotivé a už tady mi je jasné, že to nebude žádná procházka "růžovou zahradou". Fotit jsem musel samozřejmě bez rukavic a tak nechráněné prsty mi začínají za chvilku pěkně mrznout- už teď v šest hodin večer je -12° C a hodně to fouká. Je přede mnou ale více jak 6 km stoupání, tak se chůzí určitě zahřeju. Vyrážím po sedmé hodině a na cestu mi krásně svítí zářící měsíc a i když není úplněk, světla je dost, čelovku ani nepotřebuju. Po necelé hodině a půl přicházím k prvnímu bunkru a odtuď už je to do cíle opravdu kousek. Pláně jsou nádherně osvícené měsíčním svitem a ten se odráží i od napadaného prašanu, večerní idylku kazí jen neskutečně mrazivý a ledový vítr.
Už se těším až si zalezu dovnitř a schovám se do "tepla"- před bunkrem je v půl devátý večer -20°C a ten děsněj vítr k tomu! Vcházím dovnitř a hned za vchodem mě je jasné, že až takový teplo tu asi nebude, ze zbytků vzduchotechniky tu visí asi půlmetrové ledové rampouchy a na zemi jsou také. První patro tedy vzdávám, protože tady všude protahuje studenej vzduch z venku a sestupuju po schodech dolů s nadějí, že tam to bude lepší. Zjišťuju, že tepleji oproti horejšku nebo vnějšku tady opravdu je, ale i tak se teploměr zastavil na -2°C.
Tak holt si budu muset pořádně ustlat. Vybavení na to mám, žádnej větší problém by mě tedy v noci neměl překvapit. Dělám si něco malého k večeři a protože je ještě poměrně brzo na spaní, zalézám do spacáku a čtu si noviny. Usínám před půlnocí. Za tři hodiny mě ale vzbudí nutkání a tak chtě nechtě musím z vyhřátého spacáku ven. Venku je v tu chvíli skoro -25°C! Rychle mažu zpátky a jsem rád za teplej spacák a přijatelných -2°C v místnosti. Usínám okamžitě a vzbouzí mě až budík v 7 hodin, kdy mám akorát tak čas se nasnídat a připravit si věci na východ slunce, ten je v 7.33.
Jenže velikej problém mám s bateriema do foťáku :-(. V tom mrazivým počasí "odchází" jedna za druhou, tak nakonec jsem přinucenej udělat jen několik málo snímků (o video jsem se ani nepokoušel) a poslední pár baterií si ponechávám na zbytek dne. Po krátkém focení si jdu dolů zabalit a když se vracím nahoru slyším u vchodu nějaké hlasy. "Kdo tam je!" někdo zakřičí a já odpovím "Já!", čemuž jsem se pak docela zasmál."Co tam děláte!" a já zase "Spal jsem tu!" a když vycházím po schodech nahoru potkávám dva mladé vojáky. "Vy jste tu na kontrole?" ptám se jich, ale oni že ne, že jen projíždí do Jinců a že se tady zastavili si prohlídnout bunkr. Tak jsme se pozdravili, oni šli dovnitř a já pokračoval ve své trase.
Stoupám na Houpák a po protipožární cestě to pak stáčím směrem k protilehlé letecké. Původně jsem měl v úmyslu jít lesem, ale leží tu nahoře dost sněhu a bez sněžnic se stále propadám a je to dost velká dřina. Musím tedy zpátky na cestu. Jsem ale nepoučitelnej, nakonec mě to nedá a stejně na leteckou zahejbám s tím, že jí nějak přejdu. Zpočátku to šlo docela dobře, ALE po 100 metrech se najednou propadám až po kolena a cítím jak mi studí sníh až v botách. Jenže v momentě zjišťuju,že to co mi studilo nebyl napadanej sníh, ale voda co mi natekla do bot! Propad jsem se totiž do zaváté tůňky plné vody.
To je obrovskej průšvih !!! blesklo mi okamžitě hlavou. K autu to mám přes 8 kilometrů, to je minimálně hodina a půl chůze v 18°C mrazu s mokrýma botama i ponožkama. Rychle to otáčím a při zpáteční cestě se snažím vymyslet co dál. Asi po půl hodině už nohy docela zebou, k autu zbývá jěště hodina a tak začínám vážně uvažovat i tom zavolat 112. To nakonec ale zavrhuju,stejně by mě do tepla asi nedostali o nic dřív a zbytek cesty do Zaječova tedy raději zvládám v rekordním čase. Doma pak situaci zachraňuje horká vana a dvojitý grog :-).
Na záznamu GPS z druhého dne je patrné kritické místo. Odtud bylo nutné se vrátit zpět na cestu a co nejrychleji k autu pokračovat už po silnici.
Jinak pěkně napsáno a už se těším na zítřek až si přečtu něco dalšího. Udělal jsi mě moc velkou radost, že existuje mladý člověk, který se rád toulá přírodou. Ještě jednou dík za nádherný zážitek.