Příběh posledních brdských medvědů VI.- Expedice Medvědí Brdy 2003
Konečně se dostávám k tomu, proč vlastně vznikl tento několikadílný seriál o " Posledních brdských medvědech ".
V létě roku 2003 si totiž medvědi Eliška a Honzík (spolu se svým doprovodem) prošli velkou část Třemšínských i Středních Brd. A nebyla to zdaleka jen tak procházka obyčejná, byla to expedice - Expedice s názvem Medvědí Brdy 2003 a Václav Chaloupek vzpomíná, jak to tenkrát všechno vlastně bylo, když se v Brdech naposledy objevili medvědi
...
Abychom mohli naší cestu nazvat expedicí, museli jsme pro ní najít nějaký výzkumný nebo objevitelský cíl. Zrovna v době, kdy jsem uvažoval o putování částečně i vojenským prostorem, začala armáda ve svém rozpočtu šetřit. Pořídila sice nová letadla, zato prodala kasárna, techniku, opustila výcvikové prostory a letiště. Objevilo se nebezpečí, že vyklidí i Brdy. Náhle jsem si uvědomil, že se po listopadu při nápravách křivd a během restitucí na medvědy jaksi pozapomělo. Kdysi žili po celých Čechách, pak je člověk vyhnal do horských oblastí a nakonec je vyhubil úplně. Nikdo se jich nezastal, nikdo nehodlal tu velkou nespravedlnost napravit. A přitom právě v Brdech by se po odchodu armády naskytlo pro medvědy dostatek místa. Mohli bychom jít příkladem celé Evropě a já bych si docela dobře dovedl představit CHKO s názvem " Medvědí Brdy ". Nejdříve však někdo musí zjistit, zda by bylo vymezené území pro medvědy za daných okolností vhodné a zda-li by se jim v Brdech vůbec líbilo. A to byl právě hlavní úkol pro účastníky Expedice Medvědí Brdy 2003. Jejími členy byli - Jaroslav Vogeltanz, fotograf, který měl zajišťovat vztah místních obyvatel s medvědy, Karel Brož, rovněž fotograf, ten se staral o pohodlí Elišky a Honzíka, Jirka Bálek, kameraman starající se zároveň o pitný a stravovací režim, můj dvanáctiletý syn Václav a já jako navigátor a vedoucí výpravy. Byl bych nerad, aby popis činnosti naší expedice vyzněl jako nějaký nudný a jen pro odborníky zajímavý soupis informací, statistik a grafů, to bych nechtěl. Proto se budu ve svých vzpomínkách věnovat pouze popisu námi navštívených míst a připojím několik málo osobních postřehů...
Roželov
Tento nejjižnější cíp Brd jsem vlastně poprvé navštívil až se svými medvědími kamarády v polovině srpna roku 2003. Projeli jsme Spálené Poříčí, Nové Mitrovice, Chynín a v Radošicích jsme uhnuli doleva směrem na Starý Smolivec a Roželov. Okolí zdejšího zámečku se pro nás stalo vstupní branou do brdských hvozdů.
Třemšín
Na tento 827 metrů vysoký kopec jsem se vždy díval ze šťáhlavského nádraží, ale jeho hlavní vrchol se mi skrýval za kopcem Nad Maráskem, který je o něco málo nižší. Tohle jméno mne vždycky zajímalo, dlouhá léta jsem vlastně nevěděl kdo to byl Marásek, až jsem se jednou dočetl v knize Jana Čáky, že se vlastně jedná o zkomoleninu a že správně má být Nad Marastkem, což by mělo znamenat nad bažinou. Typická silueta Třemšína mě vítá vždy, když se domů vracím z jižních nebo jihozápadních Čech. Tento vrch patřil kdysi v naší historii k důležitým národním symbolům a konaly se na něm významné poutě. Medvědy cesta nahoru příliš nezajímala, zato se najedli borůvek a pak se občerstvili z nedalekého potoka.
Hřebenec
Do stejnojmenné rezervace jsme dorazili těsně po poledni. Pod skalním hřebenem se nachází jedno z nejrozsáhlejších kamenných moří ve středních Čechách. Medvědům se po zdejších kamenech moc dobře nechodilo, zato nás nadchnul krásný výhled na Šumavu. Tady už jsme měli hlad i my a proto jsme si vzali příklad z medvědů a také si natrhali nějaké borůvky.
Míšov
Přes přírodní rezervaci Getsemanka jsme dorazili do osady Míšov a jak naznačuje její název, s největší pravděpodobností právě zde žili kdysi medvědi. Místní grill je vyhlášen a tak ani my jsme neodolali a řádně naplnili naše žaludky. Navíc jsme od místních občanů dostali na cestu několik rad a tipů kam se máme s medvědy zajít podívat.
Teslíny
A tak jsme šli do Teslín. Se svojí nadmořskou výškou 705 metrů jsou nejvýše trvale obydlenou osadou Středočeského kraje. Nedaleko v lese jsme hledali spolu s medvědy zbytky teslínského kláštera, který husité v roce 1421 zničili. Trvalo nám dlouho, než jsme je objevili. Z kdysi rozsáhlé stavby jsou dnes patrné už jen nenápadné zbytky obvodových zdí. Tam, kde dříve stával oltář, rostou mohutné buky a v ruinách věže jsem objevil doupě jezevce. Medvědi zase objevili posed a poprali se o něj, ale za okamžik je přestal zajímat, protože v příkopu pod ním zpozorovali maliny.
Padrťské rybníky
Pokračovali jsme dál dolů k rybníkům. Šli jsme lesní cestou rozrytou hlubokými kolejemi od traktorů a obdivovali v zaschlém bahně stopy jelenů a divočáků. Po chvilce k nim přibyly ještě zřetelné otisky medvědích tlapek od Elišky a Honzíka. Medvědí stopy v Brdech! Kdo o naší výpravě nevěděl, asi se hodně divil. Jen o kousek dál se mezi stromy objevila lesknoucí se hladina prvního z rybníků, to byl cíl prvního dne putování po Brdech. Kdybych se přitom necítil trochu trapně, popsal bych krásu těchto rybníků vzletnými výrazy, ale zůstanu při zemi, řeknu jen - takhle navečer je tu nádherně a navíc přímo nadpozemský klid!
Druhý den ráno jsme se spolu s medvědy pustili do průzkumu pobřežních porostů. Netušili jsme ale, že cesta hustým porostem nám zabere téměř celé dopoledne, vrátili jsem se pěkně utahaní. K hrázi připlouval jeden z rybářů, který právě nakrmil ryby a nabídl nám projížďku na pramici po Dolejším rybníku. Medvíďata okamžik váhala, ale když viděla, že nastupujem i my, vlezla pak do lodě za náma. Objeli jsme celý rybník a medvědi si z přídě lodi poklidně prohlíželi okolí, nevyrušilo je ani vrčení motoru. Občas jsme zastavili, prohlídli si neznámá zákoutí a méďové si zaplavali. Bylo to pro ně osvěžení před další cestou. Zaběhlá Zaběhlá je dnes divoce zarostlá louka v mělkém údolí Padrťského potoka. Kdysi tu stávala vesnice založená roku 1730, která v době své největší slávy čítala přes 600 obyvatel. Bylo to však nešťastně zvolené místo. Poprvé vesnici vystěhovali Němci během II. světové války a podruhé komunisté v roce 1952. Jediné co zde zbylo, je pár ovocných stromů, několik lip a zarostlých studní. Každoročně na podzim se sem z velké části Brd stahují jeleni, neboť si tohle místo vybrali za svoje říjiště. No a my jsme na zdejší louky přišli s medvědy, abychom je mohli fotografovat ve večerním zapadajícím slunci, povedlo se. Kočka Naší další zastávkou druhého dne byla rozlehlá paseka na západní stráni vrchu zvaného Kočka. Asi bych v Brdech těžko hledal místo, které mám nejraději. Dlouho jsem seděl ne jednom z kamenů a nemohl se nabažit pohledu, který se přede mnou otevíral. Nejblíže přede mnou byly vidět zaběhelské louky, nad nimi kopec Palcíř a za ním " moje" šťáhlavské lesy s Maršálem a vrchem nad hájovnou.
O něco dál pak Radyně, Šumava a Český les. Do těchto krásných míst jsem před třemi lety přivedl i své první medvědy a tak jsem o tu nádheru nemohl připravit ani Elišku s Honzíkem. Praha Na tomto kopci, který měří 862 metrů a je po Toku druhý nejvyšší v Brdech, jsme si s medvíďaty prohlédli kamenné moře, několik mravenišť a plantáže obrovských borůvek, chutnaly skvěle. Kolem místní meteorologické věže pak naše cesta pokračovala dál do Třítrubeckého údolí. Tři trubky Jen pár set metrů od míst, kde stávala Zaběhlá, se Padrťský potok klikatí mezi lesními velikány. Cesta je po jeho zarostlých březích pro nás značně namáhavá, ale pro medvědy je doslova zábavou. Mohli se brouzdat v potoce, bořit v bahně, přelézat padlé stromy i trčící pařezy. Byli prostě ve svém živlu. Tam, kde se stékají potoky Třítrubecký a Padrťský, stojí romantický lovecký zámeček Tři trubky. U náhonu malé elektrárny, stojící přes cestu, jsme tak trochu donutili malého Vašíka, aby se spolu s medvědy vykoupal. Ten však ve vodě nevydržel (oproti chlupáčům) snad ani minutu, protože i v parném letním dni byla ledově studená. Jordán Další naše kroky nás po cestě zvané Aliance zavedly až pod Jordán. Pro mnohé nezvyklý název v sobě neskrývá nic honosného. Měl zdůrazňovat " spolčení " - alianci dvou hospodářských celků náležících rodu Colloredo - Mannsfeldům. Jordán je kromě známého betonového bunkru i dopadová plocha. Měli jsme štěstí, vyšlo nám ten den skvěle počasí. Zlatavé listy hasivky orličí, barevné borůvčí a nádherně fialový vřes pod blankytně modrou oblohou, co víc by si mohli naši fotografové přát.
Méďové se pomalu vlekli do kopce, pásli se na brusinkách a borůvkách a vypadali, jako by do této krajiny odjakživa patřili. Od bunkru se nám otevřel pohled na Příbram, Žebrák, Zbiroh, Hořovice i na další místa, která už jsme s Eliškou i Honzou stačili navštívit. Přiznám se rovnou - kdybych měl hledat medvědům jejich nový domov, určitě bych ho našel tady, na pláních a v lesích mezi kopci Jordán a Tok. Vypadali, že jsou tady nejspokojenější. Tok Je to zvláštní, ale na nejvyšším brdském kopci vlastně žádný vrchol nenajdete. Jdete si klidně po rovině v borůvčí mezi vzrostlými stromy a najednou se před vámi objeví cedulka označující vrchol. Jakýpak vrchol, když je to rovina. Ale místo je to tak krásné, že stojí za návštěvu. A právě na Toku jsem si uvědomil, jak jsou Čechy malé. Na severu byla vidět okrajová sídliště Prahy a na opačné straně chladící věže jaderné elektrárny Temelín. Když se později na naše záběry pořízené na Toku a Jordánu podíval skotský fotograf a cestovatel Niall Benvie, překvapeně pronesl : " Ale to je přece Skotsko! ".
Do Mníšku jsme už s medvědy nedošli. Bylo to na ně příliš daleko a my jsme již po návštěvě Toku stejně věděli, že nic lepšího a krásnějšího v Brdech už objevit nemůžeme. Našli jsme sice místo, které by mohlo být novým domovem medvědů, ale zcela zbytečně. Krátce po našem návratu oznámilo vedení armády, že Brdy nakonec neopustí. Mníšek jsme tedy vynechali a před námi už byly poslední dvě brdské zastávky. Valdek V dávných dobách býval jedním z nejdůležitějších českých hradů, ale dnes rychle pustne a zatím to nevypadá, že by se na jeho neutěšeném stavu mělo něco měnit. Ani Elišce s Honzou se tu příliš nelíbilo. Plešivec Minuli jsme zdejší viklan a přišli ke kamennému moři pod vrcholem. Překvapilo nás množství komínků postavených z plochých kamenů a já si okamžitě vybavil pohled na Vydru, kde podobné nesmysly hyzdí řeku. Tady nám kazily záběry. Méďové je ze zvědavosti začali porážet a já se začal bát, aby si neshodili některé větší a těžké balvany na tlapy. Raději jsme toto místo rychle opustili. Byla by škoda, aby se medvědům na konci našeho putování Brdy stalo něco nepříjemného. Takhle vše dobře dopadlo a Expedice Medvědí Brdy 2003 byla úspěšně dokončena - je minulostí. Nám po ní zůstaly stovky fotografií, hodiny natočených kazet, ale především překrásné vzpomínky. Příště: Loučení text Václav Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto Jaroslav Vogeltanz
V létě roku 2003 si totiž medvědi Eliška a Honzík (spolu se svým doprovodem) prošli velkou část Třemšínských i Středních Brd. A nebyla to zdaleka jen tak procházka obyčejná, byla to expedice - Expedice s názvem Medvědí Brdy 2003 a Václav Chaloupek vzpomíná, jak to tenkrát všechno vlastně bylo, když se v Brdech naposledy objevili medvědi
...
Abychom mohli naší cestu nazvat expedicí, museli jsme pro ní najít nějaký výzkumný nebo objevitelský cíl. Zrovna v době, kdy jsem uvažoval o putování částečně i vojenským prostorem, začala armáda ve svém rozpočtu šetřit. Pořídila sice nová letadla, zato prodala kasárna, techniku, opustila výcvikové prostory a letiště. Objevilo se nebezpečí, že vyklidí i Brdy. Náhle jsem si uvědomil, že se po listopadu při nápravách křivd a během restitucí na medvědy jaksi pozapomělo. Kdysi žili po celých Čechách, pak je člověk vyhnal do horských oblastí a nakonec je vyhubil úplně. Nikdo se jich nezastal, nikdo nehodlal tu velkou nespravedlnost napravit. A přitom právě v Brdech by se po odchodu armády naskytlo pro medvědy dostatek místa. Mohli bychom jít příkladem celé Evropě a já bych si docela dobře dovedl představit CHKO s názvem " Medvědí Brdy ". Nejdříve však někdo musí zjistit, zda by bylo vymezené území pro medvědy za daných okolností vhodné a zda-li by se jim v Brdech vůbec líbilo. A to byl právě hlavní úkol pro účastníky Expedice Medvědí Brdy 2003. Jejími členy byli - Jaroslav Vogeltanz, fotograf, který měl zajišťovat vztah místních obyvatel s medvědy, Karel Brož, rovněž fotograf, ten se staral o pohodlí Elišky a Honzíka, Jirka Bálek, kameraman starající se zároveň o pitný a stravovací režim, můj dvanáctiletý syn Václav a já jako navigátor a vedoucí výpravy. Byl bych nerad, aby popis činnosti naší expedice vyzněl jako nějaký nudný a jen pro odborníky zajímavý soupis informací, statistik a grafů, to bych nechtěl. Proto se budu ve svých vzpomínkách věnovat pouze popisu námi navštívených míst a připojím několik málo osobních postřehů...
Roželov
Tento nejjižnější cíp Brd jsem vlastně poprvé navštívil až se svými medvědími kamarády v polovině srpna roku 2003. Projeli jsme Spálené Poříčí, Nové Mitrovice, Chynín a v Radošicích jsme uhnuli doleva směrem na Starý Smolivec a Roželov. Okolí zdejšího zámečku se pro nás stalo vstupní branou do brdských hvozdů.
Třemšín
Na tento 827 metrů vysoký kopec jsem se vždy díval ze šťáhlavského nádraží, ale jeho hlavní vrchol se mi skrýval za kopcem Nad Maráskem, který je o něco málo nižší. Tohle jméno mne vždycky zajímalo, dlouhá léta jsem vlastně nevěděl kdo to byl Marásek, až jsem se jednou dočetl v knize Jana Čáky, že se vlastně jedná o zkomoleninu a že správně má být Nad Marastkem, což by mělo znamenat nad bažinou. Typická silueta Třemšína mě vítá vždy, když se domů vracím z jižních nebo jihozápadních Čech. Tento vrch patřil kdysi v naší historii k důležitým národním symbolům a konaly se na něm významné poutě. Medvědy cesta nahoru příliš nezajímala, zato se najedli borůvek a pak se občerstvili z nedalekého potoka.
Hřebenec
Do stejnojmenné rezervace jsme dorazili těsně po poledni. Pod skalním hřebenem se nachází jedno z nejrozsáhlejších kamenných moří ve středních Čechách. Medvědům se po zdejších kamenech moc dobře nechodilo, zato nás nadchnul krásný výhled na Šumavu. Tady už jsme měli hlad i my a proto jsme si vzali příklad z medvědů a také si natrhali nějaké borůvky.
Míšov
Přes přírodní rezervaci Getsemanka jsme dorazili do osady Míšov a jak naznačuje její název, s největší pravděpodobností právě zde žili kdysi medvědi. Místní grill je vyhlášen a tak ani my jsme neodolali a řádně naplnili naše žaludky. Navíc jsme od místních občanů dostali na cestu několik rad a tipů kam se máme s medvědy zajít podívat.
Teslíny
A tak jsme šli do Teslín. Se svojí nadmořskou výškou 705 metrů jsou nejvýše trvale obydlenou osadou Středočeského kraje. Nedaleko v lese jsme hledali spolu s medvědy zbytky teslínského kláštera, který husité v roce 1421 zničili. Trvalo nám dlouho, než jsme je objevili. Z kdysi rozsáhlé stavby jsou dnes patrné už jen nenápadné zbytky obvodových zdí. Tam, kde dříve stával oltář, rostou mohutné buky a v ruinách věže jsem objevil doupě jezevce. Medvědi zase objevili posed a poprali se o něj, ale za okamžik je přestal zajímat, protože v příkopu pod ním zpozorovali maliny.
Padrťské rybníky
Pokračovali jsme dál dolů k rybníkům. Šli jsme lesní cestou rozrytou hlubokými kolejemi od traktorů a obdivovali v zaschlém bahně stopy jelenů a divočáků. Po chvilce k nim přibyly ještě zřetelné otisky medvědích tlapek od Elišky a Honzíka. Medvědí stopy v Brdech! Kdo o naší výpravě nevěděl, asi se hodně divil. Jen o kousek dál se mezi stromy objevila lesknoucí se hladina prvního z rybníků, to byl cíl prvního dne putování po Brdech. Kdybych se přitom necítil trochu trapně, popsal bych krásu těchto rybníků vzletnými výrazy, ale zůstanu při zemi, řeknu jen - takhle navečer je tu nádherně a navíc přímo nadpozemský klid!Druhý den ráno jsme se spolu s medvědy pustili do průzkumu pobřežních porostů. Netušili jsme ale, že cesta hustým porostem nám zabere téměř celé dopoledne, vrátili jsem se pěkně utahaní. K hrázi připlouval jeden z rybářů, který právě nakrmil ryby a nabídl nám projížďku na pramici po Dolejším rybníku. Medvíďata okamžik váhala, ale když viděla, že nastupujem i my, vlezla pak do lodě za náma. Objeli jsme celý rybník a medvědi si z přídě lodi poklidně prohlíželi okolí, nevyrušilo je ani vrčení motoru. Občas jsme zastavili, prohlídli si neznámá zákoutí a méďové si zaplavali. Bylo to pro ně osvěžení před další cestou. Zaběhlá Zaběhlá je dnes divoce zarostlá louka v mělkém údolí Padrťského potoka. Kdysi tu stávala vesnice založená roku 1730, která v době své největší slávy čítala přes 600 obyvatel. Bylo to však nešťastně zvolené místo. Poprvé vesnici vystěhovali Němci během II. světové války a podruhé komunisté v roce 1952. Jediné co zde zbylo, je pár ovocných stromů, několik lip a zarostlých studní. Každoročně na podzim se sem z velké části Brd stahují jeleni, neboť si tohle místo vybrali za svoje říjiště. No a my jsme na zdejší louky přišli s medvědy, abychom je mohli fotografovat ve večerním zapadajícím slunci, povedlo se. Kočka Naší další zastávkou druhého dne byla rozlehlá paseka na západní stráni vrchu zvaného Kočka. Asi bych v Brdech těžko hledal místo, které mám nejraději. Dlouho jsem seděl ne jednom z kamenů a nemohl se nabažit pohledu, který se přede mnou otevíral. Nejblíže přede mnou byly vidět zaběhelské louky, nad nimi kopec Palcíř a za ním " moje" šťáhlavské lesy s Maršálem a vrchem nad hájovnou.
O něco dál pak Radyně, Šumava a Český les. Do těchto krásných míst jsem před třemi lety přivedl i své první medvědy a tak jsem o tu nádheru nemohl připravit ani Elišku s Honzíkem. Praha Na tomto kopci, který měří 862 metrů a je po Toku druhý nejvyšší v Brdech, jsme si s medvíďaty prohlédli kamenné moře, několik mravenišť a plantáže obrovských borůvek, chutnaly skvěle. Kolem místní meteorologické věže pak naše cesta pokračovala dál do Třítrubeckého údolí. Tři trubky Jen pár set metrů od míst, kde stávala Zaběhlá, se Padrťský potok klikatí mezi lesními velikány. Cesta je po jeho zarostlých březích pro nás značně namáhavá, ale pro medvědy je doslova zábavou. Mohli se brouzdat v potoce, bořit v bahně, přelézat padlé stromy i trčící pařezy. Byli prostě ve svém živlu. Tam, kde se stékají potoky Třítrubecký a Padrťský, stojí romantický lovecký zámeček Tři trubky. U náhonu malé elektrárny, stojící přes cestu, jsme tak trochu donutili malého Vašíka, aby se spolu s medvědy vykoupal. Ten však ve vodě nevydržel (oproti chlupáčům) snad ani minutu, protože i v parném letním dni byla ledově studená. Jordán Další naše kroky nás po cestě zvané Aliance zavedly až pod Jordán. Pro mnohé nezvyklý název v sobě neskrývá nic honosného. Měl zdůrazňovat " spolčení " - alianci dvou hospodářských celků náležících rodu Colloredo - Mannsfeldům. Jordán je kromě známého betonového bunkru i dopadová plocha. Měli jsme štěstí, vyšlo nám ten den skvěle počasí. Zlatavé listy hasivky orličí, barevné borůvčí a nádherně fialový vřes pod blankytně modrou oblohou, co víc by si mohli naši fotografové přát.
Méďové se pomalu vlekli do kopce, pásli se na brusinkách a borůvkách a vypadali, jako by do této krajiny odjakživa patřili. Od bunkru se nám otevřel pohled na Příbram, Žebrák, Zbiroh, Hořovice i na další místa, která už jsme s Eliškou i Honzou stačili navštívit. Přiznám se rovnou - kdybych měl hledat medvědům jejich nový domov, určitě bych ho našel tady, na pláních a v lesích mezi kopci Jordán a Tok. Vypadali, že jsou tady nejspokojenější. Tok Je to zvláštní, ale na nejvyšším brdském kopci vlastně žádný vrchol nenajdete. Jdete si klidně po rovině v borůvčí mezi vzrostlými stromy a najednou se před vámi objeví cedulka označující vrchol. Jakýpak vrchol, když je to rovina. Ale místo je to tak krásné, že stojí za návštěvu. A právě na Toku jsem si uvědomil, jak jsou Čechy malé. Na severu byla vidět okrajová sídliště Prahy a na opačné straně chladící věže jaderné elektrárny Temelín. Když se později na naše záběry pořízené na Toku a Jordánu podíval skotský fotograf a cestovatel Niall Benvie, překvapeně pronesl : " Ale to je přece Skotsko! ".
Do Mníšku jsme už s medvědy nedošli. Bylo to na ně příliš daleko a my jsme již po návštěvě Toku stejně věděli, že nic lepšího a krásnějšího v Brdech už objevit nemůžeme. Našli jsme sice místo, které by mohlo být novým domovem medvědů, ale zcela zbytečně. Krátce po našem návratu oznámilo vedení armády, že Brdy nakonec neopustí. Mníšek jsme tedy vynechali a před námi už byly poslední dvě brdské zastávky. Valdek V dávných dobách býval jedním z nejdůležitějších českých hradů, ale dnes rychle pustne a zatím to nevypadá, že by se na jeho neutěšeném stavu mělo něco měnit. Ani Elišce s Honzou se tu příliš nelíbilo. Plešivec Minuli jsme zdejší viklan a přišli ke kamennému moři pod vrcholem. Překvapilo nás množství komínků postavených z plochých kamenů a já si okamžitě vybavil pohled na Vydru, kde podobné nesmysly hyzdí řeku. Tady nám kazily záběry. Méďové je ze zvědavosti začali porážet a já se začal bát, aby si neshodili některé větší a těžké balvany na tlapy. Raději jsme toto místo rychle opustili. Byla by škoda, aby se medvědům na konci našeho putování Brdy stalo něco nepříjemného. Takhle vše dobře dopadlo a Expedice Medvědí Brdy 2003 byla úspěšně dokončena - je minulostí. Nám po ní zůstaly stovky fotografií, hodiny natočených kazet, ale především překrásné vzpomínky. Příště: Loučení text Václav Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto Jaroslav Vogeltanz
