Příběh posledních brdských medvědů VII.- loučení

Po devíti měsících končí vyprávění o dvojici " posledních brdských medvědů " Elišce a Honzíkovi. V lednu roku 2003 si je Václav Chaloupek přivezl z Českého Krumlova na svojí hájenku nedaleko Rokycan a do září téhož roku o ně pečoval, vychovával je a navštěvoval s nimi nejkrásnější místa naší republiky. Ještě předtím, než uskutečnili brdskou expedici, jsme se s nimi tenkrát ve šťáhlavských lesích setkali i my dva s Lukym. A tak vlastně k 10. výročí tohoto setkání a zároveň i k 10. výročí " Expedice Medvědí Brdy 2003 " vziknul tento seriál. Chronologicky, měsíc po měsíci, jsme se dostali až k září, tedy k okamžiku, kdy se Václav Chaloupka musel se svými medvíďaty definitivně rozloučit...
S koncem prázdnin a posledními slunečnými dny se začala najednou někam vytrácet i dobrá nálada. Určitě znáte ten pocit, dlouho se na něco těšíte, pak intenzívně prožíváte okamžiky štěstí a když to všechno skončí, dostaví se pocit prázdna. Hledáte před sebou nějaký cíl, ale nemůžete ho najít.
00287[1]

Vzpomínám na první večer naší expedice. Seděli jsme na hrázi Hořejšího rybníka a přede mnou se tiše leskla ohromná plocha vodní hladiny. Brdské ticho je úplně jiné než například ticho šumavské, které opravdu trochu šumí v uších. Brdské ticho je laskavé, může člověka i pohladit a na Padrti voní orobincem a smrkovou smolou. Není to ticho absolutní. Občas plácne ocasem o klidnou hladinu kapr, kde se hladina ukrývá ve stínu lesa, je slyšet zpěv rákosníků a z přívěsu kousek za mnou se ozývá zase spokojené funění spících medvědů. Těšil jsem se na tento večer už dlouho, v podstatě od okamžiku, kdy mě napadlo, že se s medvědy vydám po Brdech. Tedy spíš s medvíďaty, vždyť jim bylo něco málo přes půl roku. Seděli jsme na hrázi, před chvílí jsme se navečeřeli a kdyby mě nelákal vycházející měsíc, asi bych už také spal. Jenže jsem přemýšlel. Tahle expedice byla vlastně jakým si loučením s Honzíkem a Eliškou. Až do dnešního dne jsme si spolu užili spoustu dobrodružství a legrace, ale do mého podvědomí se už začala pomalu vkrádat skutečnost, že za pár týdnů odvezu medvíďata do plzeňské zoo a domů se už vrátím sám. Život s Honzíkem a Eliškou pak zůstane stejnou vzpomínkou, jako tři čtvrtě roku prožité s Vojtou, Kubou a Matějem. Měsíc se už díval na rybníky z pěkné výšky, ale mě se pořád ještě nechtělo spát. Hlavou mi běžel barevný film o medvíďatech o něž jsem ve skutečnosti vůbec nestál, s nimiž jsem nepočítal. Po návratu z Brd jsem čekal, že mě Jirka Trávníček ( ředitel plzeňské ZOO ) každou chvíli vyzve, abych medvíďata přivezl. Už dávno jsme se domluvili, že pro ně připraví místo v tamním prostorném výběhu a předběžně si dohodli i termín předání - 10. září. Toho dne ráno se přišli na hájenku rozloučit snad všichni s nimiž Honzík a Eliška vyrůstali. Po poledni jsem naložil médi do přívěsu a rozjel se k Plzni. Ze samotného přijetí si mnoho nepamatuju, vlastně ani nevím, jak se Honzík a Eliška dostali do výběhu a zda jsem tam s nimi šel já nebo někdo jiný. Jejich novým tátou se od tohoto dne stal Vašek Trejbal, zkušený ošetřovatel, který nastupoval do ZOO ve stejném roce jako já. Jsem rád, že Honzík a Eliška můžou zůstat v Plzni, jsem si naprosto jistý, že zde o ně bude po všech stránkách dobře postaráno.
00201[1]

A že medvědům v plzeňské zoologické zahradě nic neschází a že je o ně opravdu dobře postaráno, se můžete zajít přesvědčit sami. Poznáte je snadno, ve výběhu se pohybují po většinu času spolu a při zavolání dokonce reagují i na svá jména ;-)

. Tak tedy končí vzpomínání na poslední brdské medvědy... Na závěr bych ještě rád poděkoval V. Chaloupkovi za jeho drahocený čas a J. Vogeltanzovi za poskytnuté informace i ochotu najít ty pravé " medvědí " fotografie v jeho obsáhlém fotoarchivu, děkuji.