Rozhovor s Jirkou Jirouškem
Sympatický fotograf, paraglidista, jachtař a turista Jiří Jiroušek poskytl na sklonku minulého roku Brdingu rozhovor. V téměř dvouhodinovém povídání na sebe prozradil mnoho zajímavého. Jsem rád, že Vám nyní mohu jeho vyprávění, společně s další sérií fotografií, na našich stránkách nabídnout.
Pane Jiroušek na úvod otázka, která možná zajímá vícero lidí, nejenom mně. Cítíte se být víc pilotem nebo fotografem ? Abych pravdu řekl, já nevím, já už to dnes nedokážu oddělit. Nahoře s fotoaparátem se rozhlížím, letím, ošahávám vzduch, zkoumám sluníčko, vyhlížím mlhy, hledám stínohru. Dost často při tom mrznu, ale jsem šťastný. Vidím totiž nebeské pohledy a ty mě rozehřívají, snažím se je zachytit do krabice na krku. Vše mi tam nahoře splyne - krajina, fotoaparát, já i můj hadr - nedělím to, ono to ano dost dobře nejde. Tak se tedy zeptám trochu jinak. Začal jste nejdříve létat nebo fotografovat ? Můj táta byl vášnivý fotograf a u nás doma se vždycky nějaký fotoaparát našel, ať už to byla stará Praktica nebo Zenit. Seznamování s fotografováním přišlo tak nějak postupně už během dětství, ale vážněji jsem se mu začal věnovat až na střední škole, kde jsem začal fotil spolužáky, třídní akce a výlety. A pak přibylo létání ?... Ano, až o pár let později, v roce 1994 , jsem k tomu přidal i létání a spojil jsem tak dvě moje největší vášně v jednu. Já totiž od malička chodil na louku pod Svatou Horu pouštět modýlky letadel. Když se pak blížila maturita, objevil jsem paragliding a splnil jsem si své dětské sny o létání. Fotoaparát jsem začal brát nahoru skoro od začátku mého vznášení, hned jak jsem získal trošku více praxe v tahání za šňůrky. Tehdy samozřejmě digitály ještě neexistovaly, byla doba analogová a fotilo se na kinofilm. Z té doby mám málo snímků a navíc jsou nevalné kvality. Pokud vím, tak nezůstalo jen u paraglidingu. Zkoušel jsem i ultralight a větroně, ale pro mě jsou to létající zařízení příliš komplikovaná, méně spjatá s povětřím. Pilotujete za sklem, ovládáte více všelijakých páček, kontrolujete více budíků, letíte rychleji a na samotné focení vám pak zbývá méně času a prostoru. To mi nevyhovovalo. Já potřebuji při hledání těch nejlepších pohledů volnost, svobodu, potřebuji vnímat slunce, cítit vítr, splynout s krajinou. To mi jednoduše uzavřená kabina neumožňovala. Musel jsem najít kompromis. V roce 2000 jsem proto vyzkoušel paramotor a povedlo se! Našel jste, co jste hledal ? Motorový paraglide nebo-li hadr je to, co mi vyhovuje. Je to sice takový moped mezi letadly, ale na druhou stranu bych skoro řekl, že z nouze se stala ctnost. Batoh s vrtulí za zády mi otevřel skrytý svět. Jsem turista, žádný závodník, rád objevuji nové pohledy, skrytá zákoutí a horizonty. A všechno je s tím mým hadrem i jednodušší. Posekaná louka, na těle nějakých 45 kilo materiálu, za mnou rozložený padák, roztočím vrtuli a běžím, víc nepotřebuji. Chvilku rovně a pak nahoru. Když se vše povede, jsem za pár sekund nahoře a žádnou váhu nenesu, sedím v hadrové sedačce, jsem unášen a můj fotolet začíná. Každý let si určitě musíte naplánovat předem, co všechno obnáší příprava před tím než se dostanete do vzduchu ? Samozřejmě příprava je důležitá. Když už vzlétnu, snažím se čas nahoře využít co nejefektivněji. Ve vzduchu vydržím maximálně 3 hodiny, za tu dobu jsem schopen uletět až 120 kilometrů a tak si dráhu letu musím předem na zemi pečlivě naplánovat. Sleduji meteorologickou předpověď, protože vše to záleží na počasí. Řeším, jak se bude během letu vyvíjet vítr, kdy vyjde slunce a kam se posune, jaká bude oblačnost a dohlednost. Mám rád mlhu, je to můj vítaný pomocník. Společně se sluncem a mraky maluje na zemi naprosto úžasné obrázky. Nastuduji letecké i turistické mapy, vybírám krajinářsky nebo stavebně zajímavá místa a ty pak za letu hledám pomocí GPS a papírové mapy. Důležité je rovněž předem nalézt vhodné místo pro start a přistání. Při každém letu se snažím vrátit zpět na start a uzavřít pomyslné kolečko, abych pak nemusel k autu šlapat daleko pěšky. Která část dne je nejvhodnější pro pořízení kvalitních snímků ? Nejzajímavější fotografie vznikají brzy ráno po východu slunce. Ideální je startovat když se kotouč začne vznášet nad horizontem, bohužel. Bohužel říkám proto, protože bytostně nesnáším vstávání, což Vám může potvrdit i moje žena. Dvě tři hodiny po probuzení jsem jak praštěný, nekomunikuju, ale nemůžu si pomoct, pro zachycení atmosféry krajiny je tento čas prostě nejvhodnější, o tom jsem přesvědčený. Proto také 90 % snímků vzniká za svítání a 9 z 10 fotografií na internetu je z rána. Krajinářsky hezké záležitosti se dají pořídit i navečer, hodinu dvě před západem slunce, to je jiné zabarvení, barvy jsou do červena, do tepla. Zmínil jste manželku, máte malou holčičku. Netrpí vaše rodina tím, že jste často na cestách a věnujete se létání a fotografování ? Na to se musíte zeptat mé ženy Šárky, jestli rodina netrpí. Ale ne, to si nemyslím. My jsme teď zařízeni, máme upravené auto a vyrážíme společně. Holky jsou odolné a přizpůsobivé, naštěstí. Takže i vícedenní akce zvládáme pohodlně a všichni pěkně pohromadě. Nemají problém se vyspat v autě nebo i ve stanu. A navíc se někdy dají využít i jako povoz, když například nepřistanu přesně tam, kde bych chtěl... ale to se naštěstí stává jen vyjímečně.
Jak jste prozradil, jste rodák z Příbrami a vyrůstal jste tedy v těsném sousedství Středních Brd. Jaký vztah vlastně k Brdům máte ? Co si vzpomínám, tak Brdy jsem začal nějak detailněji vnímat začátkem 90. let, kdy jsme je s kamarády začali objevovat nejdříve pěšky a později i na kole. Dělali jsme vždy po škole takové poznávací kolečko. Vyráželi jsme s oblibou směr Obecnice a pak různými lesními cestičkami kroužili okolo Toku a vraceli se zpět do Příbrami. Trampovat jsme jezdívali spíše do Brd Třemšínských, protože jsem měl kamarády spolužáky v Rožmitále pod Třemšínem a ti mě brávali na ta svá zastrčená místa. Brdy tenkrát byly ještě takové klidné, tajemné a romantické. Našel jsem si tam několik zastrčených míst, kam jsem se rád vracel a užíval si klidu, ale to už dneska bohužel neplatí. Vládne tam svým způsobem anarchie, ale o tom se mi povídat nechce. A pochopitelně později, když jsem začal s létáním, patřily Brdy mezi moje první fotolety. Zaprvé byly nejblíže a zadruhé mě zajímalo, jak budou vypadat známá místa z výšky, protože až doposud jsem je znal jen z pohledu pozemského. A jaký na Vás udělaly dojem ? Poprvé jsem byl nadšen, spatřit Brdy z ptačí perspektivy bylo něco nového, neokoukaného, úžasného, ale zároveň musím přiznat, že fotogenické až tak nejsou. Jsou příliš ploché a zalesněné, ale najdou se vyjímky. Dopadovky nebo Padrťské pláně s rybníky se dají nafotit velice zajímavě. Zažil jste někdy při svém létání dramatickou situaci ? Spíše jde jen o pár nepříjemností, které zapříčinilo nevyzpytatelné počasí a technika, nenazýval bych to přímo dramatickou situací. Nepříjemná událost potkala mně a mého kamaráda právě tady v Brdech. Tuším v roce 2009, bylo to v únoru, za krásného mrazivého rána, všude plno čerstvého sněhu, jsme startovali z Rožmitálu a letěli fotit Padrťské rybníky. Při návratu ale nečekaně zesílil vítr, který nám znemožňoval se navrátit zpět do Rožmitálu. Nechtěl jsem to tlačit za každou cenu proti větru, bylo to chvílemi docela i nebezpečné a tak jsem hledal nějaké vhodné místo na přistání. V těchto místech jsou všude lesy a jediné místo, které připadalo v úvahu byla nakonec louka nedaleko Borovna. Podařilo se mi tam bezpečně přistát, ale nepříjemné bylo, že jsem sednul asi 1,5 kilometru od silnice. Musel jsem se pak se vším brodit poměrně hlubokým sněhem k cestě a čekat na odvoz. To kamarád dopadl o trochu hůře. Jemu se nechtělo nouzově přistávat tak daleko jako mně a proto hledat lepší místo a hlavně blíž k cestě. Jenže v té urputné soustředěnosti nějak pozapomněl, že už je téměř na zemi a při přistání si zlomil přední zub. Ale bral to celé s humorem a pak mi to líčil slovy : " Hele vidím místo, přistanu, zlomím si zub, vylezu na cestu, stopnu první auto a jedu do Rožmitálu. Dobrý, né ? " Fotíte více jak deset let. Máte představu kolik fotografií jste za tu dobu pořídil ? Dříve jsem byl schopen během jednoho tříhodinového letu namačkat 500 až 600 snímků. Ne všechno se vždy podaří a ne všechny si tedy ponechávám. V poslední době už ale tolik nefotím, snažím se to omezit a zaměřuji se spíše na kvalitu (JJ fotí digitálně na středoformátový Pentax 645D) . Na mých internetových stránkách je v současnosti 1000 fotografií a několik dalších můžete nalézt na spřátelených, převážně brdských webech. Digitálně mám nafoceno a zpracováno na 50000 nadpozemských pohledů, to nepočítám nafocené kinofilmy. A na co jste nejvíc hrdý, co se Vám zatím nejvíce povedlo ? Jsem rád, že se mi konečně podařilo přeletět Sněžku. Nejde v tomto případě o fotografie, ale spíš o morální povinnost, že jsem se k tomu konečně dokopal. Sliboval jsem si to už dlouho. Co se týká fotografií, mám radost z těch, co zachycují mimořádné okamžiky, něco vyjímečného, neobvyklého, kde je navždy zaznamenána síla okamžiku resp. síla přírody. Jedna taková nádherná fotka se např. jmenuje Víla a vznikla nad Orlickou přehradou. Když jsem přelétával vodní plochu, tak napadaný pyl na té modré květnové hladině utvořil obrazec, připomínající mi vílu. Musíte být prostě ve správný moment na správném místě, od té doby se mi zatím nic podobného nepovedlo. Rovněž jsem rád, že se nám společně s kamarády podařil úspěšný přelet naší republiky. Letěli jsme z Chebu do Hodonína a vzhledem k tomu, že let se uskutečnil během jednoho dne a bez podpory, byla tato akce poměrně náročná. Ve Vaší fotogalerii lze nalézt snímky nejen z Čech, ale i ze zajímavých zahraničních destinací. Máte nějaké místo, po kterém toužíte nebo které by jste ještě rád nafotil ? Ano, měl jsem před několika lety příjemné období, kdy byla možnost cestovat do krajinářsky zajímavých oblastí. Létal jsem v alpský zemích, měl jsem možnost fotit v Rusku v okolí Moskvy, nechyběly severské státy, fotil jsem na pobřeží Atlantiku a zúčastnil jsem se i expedice s létáním nad Saharou. Nejraději to mám ale u nás doma. Naše země je nekonečně rozmanitá a na relativně malém prostoru můžete nafotit téměř cokoliv. Pohraniční hory ochraňují zasněná údolí, divoké i lenivé říčky meandrují k soutokům, kopečky vytvářejí zajímavé horizonty. K tomu čtyři roční období. Je to nevysychající studna fotografické inspirace. Stále mám za čím létat, na co se dívat, co vyhlížet, proč mačkat spoušť. Zamiloval jsem si Vltavu je nádherná, v každé své části. Na Šumavě svou hrdost nabírá, na Lipně sílí a pak dlouho její divokost hlídají skály. U Mělníka se s Labem nakonec vznešeně zasnoubí. Z leteckých pohledů je nezaměnitelná a výrazná. Rád bych si ji ještě jednou nafotit. Celou, ale trochu jinak než doposud. Tak přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor. Celá galerie [nggallery id=33 images=10]
Pane Jiroušek na úvod otázka, která možná zajímá vícero lidí, nejenom mně. Cítíte se být víc pilotem nebo fotografem ? Abych pravdu řekl, já nevím, já už to dnes nedokážu oddělit. Nahoře s fotoaparátem se rozhlížím, letím, ošahávám vzduch, zkoumám sluníčko, vyhlížím mlhy, hledám stínohru. Dost často při tom mrznu, ale jsem šťastný. Vidím totiž nebeské pohledy a ty mě rozehřívají, snažím se je zachytit do krabice na krku. Vše mi tam nahoře splyne - krajina, fotoaparát, já i můj hadr - nedělím to, ono to ano dost dobře nejde. Tak se tedy zeptám trochu jinak. Začal jste nejdříve létat nebo fotografovat ? Můj táta byl vášnivý fotograf a u nás doma se vždycky nějaký fotoaparát našel, ať už to byla stará Praktica nebo Zenit. Seznamování s fotografováním přišlo tak nějak postupně už během dětství, ale vážněji jsem se mu začal věnovat až na střední škole, kde jsem začal fotil spolužáky, třídní akce a výlety. A pak přibylo létání ?... Ano, až o pár let později, v roce 1994 , jsem k tomu přidal i létání a spojil jsem tak dvě moje největší vášně v jednu. Já totiž od malička chodil na louku pod Svatou Horu pouštět modýlky letadel. Když se pak blížila maturita, objevil jsem paragliding a splnil jsem si své dětské sny o létání. Fotoaparát jsem začal brát nahoru skoro od začátku mého vznášení, hned jak jsem získal trošku více praxe v tahání za šňůrky. Tehdy samozřejmě digitály ještě neexistovaly, byla doba analogová a fotilo se na kinofilm. Z té doby mám málo snímků a navíc jsou nevalné kvality. Pokud vím, tak nezůstalo jen u paraglidingu. Zkoušel jsem i ultralight a větroně, ale pro mě jsou to létající zařízení příliš komplikovaná, méně spjatá s povětřím. Pilotujete za sklem, ovládáte více všelijakých páček, kontrolujete více budíků, letíte rychleji a na samotné focení vám pak zbývá méně času a prostoru. To mi nevyhovovalo. Já potřebuji při hledání těch nejlepších pohledů volnost, svobodu, potřebuji vnímat slunce, cítit vítr, splynout s krajinou. To mi jednoduše uzavřená kabina neumožňovala. Musel jsem najít kompromis. V roce 2000 jsem proto vyzkoušel paramotor a povedlo se! Našel jste, co jste hledal ? Motorový paraglide nebo-li hadr je to, co mi vyhovuje. Je to sice takový moped mezi letadly, ale na druhou stranu bych skoro řekl, že z nouze se stala ctnost. Batoh s vrtulí za zády mi otevřel skrytý svět. Jsem turista, žádný závodník, rád objevuji nové pohledy, skrytá zákoutí a horizonty. A všechno je s tím mým hadrem i jednodušší. Posekaná louka, na těle nějakých 45 kilo materiálu, za mnou rozložený padák, roztočím vrtuli a běžím, víc nepotřebuji. Chvilku rovně a pak nahoru. Když se vše povede, jsem za pár sekund nahoře a žádnou váhu nenesu, sedím v hadrové sedačce, jsem unášen a můj fotolet začíná. Každý let si určitě musíte naplánovat předem, co všechno obnáší příprava před tím než se dostanete do vzduchu ? Samozřejmě příprava je důležitá. Když už vzlétnu, snažím se čas nahoře využít co nejefektivněji. Ve vzduchu vydržím maximálně 3 hodiny, za tu dobu jsem schopen uletět až 120 kilometrů a tak si dráhu letu musím předem na zemi pečlivě naplánovat. Sleduji meteorologickou předpověď, protože vše to záleží na počasí. Řeším, jak se bude během letu vyvíjet vítr, kdy vyjde slunce a kam se posune, jaká bude oblačnost a dohlednost. Mám rád mlhu, je to můj vítaný pomocník. Společně se sluncem a mraky maluje na zemi naprosto úžasné obrázky. Nastuduji letecké i turistické mapy, vybírám krajinářsky nebo stavebně zajímavá místa a ty pak za letu hledám pomocí GPS a papírové mapy. Důležité je rovněž předem nalézt vhodné místo pro start a přistání. Při každém letu se snažím vrátit zpět na start a uzavřít pomyslné kolečko, abych pak nemusel k autu šlapat daleko pěšky. Která část dne je nejvhodnější pro pořízení kvalitních snímků ? Nejzajímavější fotografie vznikají brzy ráno po východu slunce. Ideální je startovat když se kotouč začne vznášet nad horizontem, bohužel. Bohužel říkám proto, protože bytostně nesnáším vstávání, což Vám může potvrdit i moje žena. Dvě tři hodiny po probuzení jsem jak praštěný, nekomunikuju, ale nemůžu si pomoct, pro zachycení atmosféry krajiny je tento čas prostě nejvhodnější, o tom jsem přesvědčený. Proto také 90 % snímků vzniká za svítání a 9 z 10 fotografií na internetu je z rána. Krajinářsky hezké záležitosti se dají pořídit i navečer, hodinu dvě před západem slunce, to je jiné zabarvení, barvy jsou do červena, do tepla. Zmínil jste manželku, máte malou holčičku. Netrpí vaše rodina tím, že jste často na cestách a věnujete se létání a fotografování ? Na to se musíte zeptat mé ženy Šárky, jestli rodina netrpí. Ale ne, to si nemyslím. My jsme teď zařízeni, máme upravené auto a vyrážíme společně. Holky jsou odolné a přizpůsobivé, naštěstí. Takže i vícedenní akce zvládáme pohodlně a všichni pěkně pohromadě. Nemají problém se vyspat v autě nebo i ve stanu. A navíc se někdy dají využít i jako povoz, když například nepřistanu přesně tam, kde bych chtěl... ale to se naštěstí stává jen vyjímečně.
Jak jste prozradil, jste rodák z Příbrami a vyrůstal jste tedy v těsném sousedství Středních Brd. Jaký vztah vlastně k Brdům máte ? Co si vzpomínám, tak Brdy jsem začal nějak detailněji vnímat začátkem 90. let, kdy jsme je s kamarády začali objevovat nejdříve pěšky a později i na kole. Dělali jsme vždy po škole takové poznávací kolečko. Vyráželi jsme s oblibou směr Obecnice a pak různými lesními cestičkami kroužili okolo Toku a vraceli se zpět do Příbrami. Trampovat jsme jezdívali spíše do Brd Třemšínských, protože jsem měl kamarády spolužáky v Rožmitále pod Třemšínem a ti mě brávali na ta svá zastrčená místa. Brdy tenkrát byly ještě takové klidné, tajemné a romantické. Našel jsem si tam několik zastrčených míst, kam jsem se rád vracel a užíval si klidu, ale to už dneska bohužel neplatí. Vládne tam svým způsobem anarchie, ale o tom se mi povídat nechce. A pochopitelně později, když jsem začal s létáním, patřily Brdy mezi moje první fotolety. Zaprvé byly nejblíže a zadruhé mě zajímalo, jak budou vypadat známá místa z výšky, protože až doposud jsem je znal jen z pohledu pozemského. A jaký na Vás udělaly dojem ? Poprvé jsem byl nadšen, spatřit Brdy z ptačí perspektivy bylo něco nového, neokoukaného, úžasného, ale zároveň musím přiznat, že fotogenické až tak nejsou. Jsou příliš ploché a zalesněné, ale najdou se vyjímky. Dopadovky nebo Padrťské pláně s rybníky se dají nafotit velice zajímavě. Zažil jste někdy při svém létání dramatickou situaci ? Spíše jde jen o pár nepříjemností, které zapříčinilo nevyzpytatelné počasí a technika, nenazýval bych to přímo dramatickou situací. Nepříjemná událost potkala mně a mého kamaráda právě tady v Brdech. Tuším v roce 2009, bylo to v únoru, za krásného mrazivého rána, všude plno čerstvého sněhu, jsme startovali z Rožmitálu a letěli fotit Padrťské rybníky. Při návratu ale nečekaně zesílil vítr, který nám znemožňoval se navrátit zpět do Rožmitálu. Nechtěl jsem to tlačit za každou cenu proti větru, bylo to chvílemi docela i nebezpečné a tak jsem hledal nějaké vhodné místo na přistání. V těchto místech jsou všude lesy a jediné místo, které připadalo v úvahu byla nakonec louka nedaleko Borovna. Podařilo se mi tam bezpečně přistát, ale nepříjemné bylo, že jsem sednul asi 1,5 kilometru od silnice. Musel jsem se pak se vším brodit poměrně hlubokým sněhem k cestě a čekat na odvoz. To kamarád dopadl o trochu hůře. Jemu se nechtělo nouzově přistávat tak daleko jako mně a proto hledat lepší místo a hlavně blíž k cestě. Jenže v té urputné soustředěnosti nějak pozapomněl, že už je téměř na zemi a při přistání si zlomil přední zub. Ale bral to celé s humorem a pak mi to líčil slovy : " Hele vidím místo, přistanu, zlomím si zub, vylezu na cestu, stopnu první auto a jedu do Rožmitálu. Dobrý, né ? " Fotíte více jak deset let. Máte představu kolik fotografií jste za tu dobu pořídil ? Dříve jsem byl schopen během jednoho tříhodinového letu namačkat 500 až 600 snímků. Ne všechno se vždy podaří a ne všechny si tedy ponechávám. V poslední době už ale tolik nefotím, snažím se to omezit a zaměřuji se spíše na kvalitu (JJ fotí digitálně na středoformátový Pentax 645D) . Na mých internetových stránkách je v současnosti 1000 fotografií a několik dalších můžete nalézt na spřátelených, převážně brdských webech. Digitálně mám nafoceno a zpracováno na 50000 nadpozemských pohledů, to nepočítám nafocené kinofilmy. A na co jste nejvíc hrdý, co se Vám zatím nejvíce povedlo ? Jsem rád, že se mi konečně podařilo přeletět Sněžku. Nejde v tomto případě o fotografie, ale spíš o morální povinnost, že jsem se k tomu konečně dokopal. Sliboval jsem si to už dlouho. Co se týká fotografií, mám radost z těch, co zachycují mimořádné okamžiky, něco vyjímečného, neobvyklého, kde je navždy zaznamenána síla okamžiku resp. síla přírody. Jedna taková nádherná fotka se např. jmenuje Víla a vznikla nad Orlickou přehradou. Když jsem přelétával vodní plochu, tak napadaný pyl na té modré květnové hladině utvořil obrazec, připomínající mi vílu. Musíte být prostě ve správný moment na správném místě, od té doby se mi zatím nic podobného nepovedlo. Rovněž jsem rád, že se nám společně s kamarády podařil úspěšný přelet naší republiky. Letěli jsme z Chebu do Hodonína a vzhledem k tomu, že let se uskutečnil během jednoho dne a bez podpory, byla tato akce poměrně náročná. Ve Vaší fotogalerii lze nalézt snímky nejen z Čech, ale i ze zajímavých zahraničních destinací. Máte nějaké místo, po kterém toužíte nebo které by jste ještě rád nafotil ? Ano, měl jsem před několika lety příjemné období, kdy byla možnost cestovat do krajinářsky zajímavých oblastí. Létal jsem v alpský zemích, měl jsem možnost fotit v Rusku v okolí Moskvy, nechyběly severské státy, fotil jsem na pobřeží Atlantiku a zúčastnil jsem se i expedice s létáním nad Saharou. Nejraději to mám ale u nás doma. Naše země je nekonečně rozmanitá a na relativně malém prostoru můžete nafotit téměř cokoliv. Pohraniční hory ochraňují zasněná údolí, divoké i lenivé říčky meandrují k soutokům, kopečky vytvářejí zajímavé horizonty. K tomu čtyři roční období. Je to nevysychající studna fotografické inspirace. Stále mám za čím létat, na co se dívat, co vyhlížet, proč mačkat spoušť. Zamiloval jsem si Vltavu je nádherná, v každé své části. Na Šumavě svou hrdost nabírá, na Lipně sílí a pak dlouho její divokost hlídají skály. U Mělníka se s Labem nakonec vznešeně zasnoubí. Z leteckých pohledů je nezaměnitelná a výrazná. Rád bych si ji ještě jednou nafotit. Celou, ale trochu jinak než doposud. Tak přeji hodně štěstí a děkuji za rozhovor. Celá galerie [nggallery id=33 images=10]
