Spitzmauer (Rakousko)
Tuhle akci doprovázely od jejího začátku jen samé komplikace. Neustálé posouvání termínu, nevyspitatelné a hlavně nepříznivé alpské počasí a s tím související problémy s ubytováním a výběrem kopce a nakonec i odřeknutí dvou členů výpravy. Vše zakončeno neúspěšným pokusem o zdolání vrcholu hory Spitzmauer vysoké 2446 m.n.m. Ale k tomu se dostanu později. V pátek 18.května přesně o půlnoci jen já a Luděk tedy odjíždíme přes Budějovice a Linec do Hinterstoderu.
Původně naplánovaný Hochkönig jsme museli pro špatné sněhové podmínky změnit na nějaký jiný kopec a protože všechny horské chaty nad 1500 metrů byly ještě většinou mimo provoz, zvolili jsme si pro výstup Spitzmauer v Totes Gebirge, kde chata Prielschutzhaus právě na víkend začínala sezonu. V půl 5 přijíždíme na parkoviště u říčky Steyr, hodinku si ještě v autě lehce pospíme a pak vyrážíme směr chata a vrchol.
V údolí je vše už samozřejmě zelené a v rozkvětu, ale nahoře je bílo a zhruba od hranice lesa leží souvislá sněhová pokrývka. A že toho sněhu asi nebude zrovna málo se ujišťujem už během cesty nahoru k chatě. Nepotkáváme totiž žádné "pěšáky", ale výhradně jen skialpinisty. Za 3 hodiny už sedíme na prosluněné terase horské chaty, dáváme si "eine Bier", obdivujem okolní skalní velikány a rozhodujem o dalším postupu- trochu si odpočinout, na další část výstupu si vzít jen to nejnutnější (ostatní necháme na chatě), vystoupat na vrchol buď klasickou cestou nebo přes ferattu, vrátit se zpět na chatu, přespat tady a v neděli dopoledne v poklidu sejít do údolí a odjet domů. Popřípadě se zastavit v Linci na malou prohlídku města. Rozhovor s chatařem však dává našemu dokonalému plánu jaksi jiný rozměr.
Feratta je sice schůdná, ale sedlo Klinserscharte, kterým se musí projít, pokrývá od minulého týdne nová nadílka sněhu a je ho tam přes půl metru, v závějích i víc. Bez lyží či sněžnic prý neprůchodné!! My ale sněžnice máme a tak si věříme a před desátou hodinou začínáme druhou část výstupu na vrchol. Volíme opticky nejschůdnější trasu, ale i tak nás počáteční elán po pár stech metrech začíná lehce opouštět. Námi zvolená cesta najednou končí v husté kleči a my se musíme kus vracet a znovu ztracené metry nastoupat.
Nadáváme tak na rakouské značkaře, protože letní trasa není zřetelná, je pod sněhem a sní i na kamenech namalované značky. Nehodláme tedy stejnou chybu opakovat podruhé, či potřetí a rozhodujem se stoupat přímo kolmým svahem směrem, kde přibližně tušíme nejnižší bod sedla. Sníh na poledním slunci taje, je hodně mokrý a navíc velmi prudký svah neumožňuje nasadit sněžnice. Stoupáme bez nich a každý krok tak "zasekáváme" dvakrát až třikrát, což přináší ztrátu nejen časovou, ale hlavně fyzickou. Občas slyšíme jak nám padají vysoko nad hlavou někde ve stěně uvolněné kameny a dokonce míjíme i několik utržených lavin.
Celkem vzato, z původně plánovaného pěkného výšlapu, docela nervák. S velkou únavou dosahujem konečně rozcestí uprostřed sedla a zvažujem co bude dál. Na vrchol jsou to odtud ještě 3 hodiny, plus sestup zpět do sedla 2 hodiny a dolů k chatě 1,5 hodiny, to dává ještě celkem přes 6 hodin chůze ve sněhu. Časově by jsme to i zvládli, ale shodujem se na tom, že fyzicky pravděpodobně ne. Pomalu se tedy smiřujem se skutečností, že vrchol nezdoláme a protože nechceme zbytečně riskovat, rozhodujem se k návratu.
Bohužel. Slibujem si ale, že se sem vrátíme a napodruhý to určitě dáme. Na chatu přicházíme něco před 5 hodinou a zklamaní neúspěchem měníme plány. Najíme se, zrušíme zamluvený nocleh, scházíme ještě navečer dolů do údolí k autu a odjíždíme k jezeru Mondsee. Tady je pěkná feratta na vrchol jménem Drachenwand a tak doufáme, že si tam vylepšíme jak nepříznivou bilanci, tak i náladu. O tom ale až příště...
A ještě malé video, které situaci na kopci zdokumentovalo trochu podrobněji. PS: Zpívající Ludva je až z druhého dne,tedy po úspěšném zdolání Drachenwandu :-)
