Šumava-Boubín
Další náš výstup na alpský vrchol máme naplánovaný přibližně na druhou polovinu měsíce března, bude jím hora Hochkönig v Berchtesgadenských Alpách vysoká 2941 m.n.m. A protože to letos ve střední Evropě vypadá na sněhem a mrazem bohatou zimu, začínáme s lehčí přípravou.
Současné povětrnostní podmínky v Čechám jsou ne nepodobné těm alpským (na Šumavě o víkendu teploty přes den okolo -20°C, poměrně silný vítr a metr sněhu) a tak by bylo škoda jich nevyužít. Jako první etapu přípravy volíme kopec Boubín a pěvně doufám, že do odjezdu ještě stihnem plánovaný Ostrý a Sněžku.
V neděli v půl sedmé ráno se Hanz, já a Rudy sjíždíme na parkovišti u plzeňské Olympie, kde přehazujem potřebné věci do Rudyho auta a odjíždíme přes Nepomuk, Strakonice a Vimperk na Kubovu Huť. Až téměř před Vimperk nás okolní krajina, prostá jakékoliv sněhové pokrývky, vůbec nepřesvědčovala o tom, že právě panuje nelítostná zima. To vše se změnilo až při táhlém stoupání na Kubovu Huť, kdy sněhu začalo přibývat s každým ujetým kilometrem.
No a po příjezdu na parkoviště už nikdo z nás třech nepochyboval- tohle je opravdu to, za čím jsme přijeli. Všude na zemi leží možná 80 cm sněhu, u cest více jak metrové sněhové bariéry, zapadané a námrazou ozdobené stromy, ledový vítr, prostě nádhera. Můžeme jít na to! Cesta na vrchol je z téhle strany dlouhá 5 km, má převýšení 367 metrů a po celou dobu stále mírně stoupá. Jen přibližně v jedné třetině je nepatrně strmější úsek.
Naopak závěrečná část vedoucí po dřevěném chodníku už má jen minimální převýšení a téměř po rovině vás dovede až k dřevěné rozhledně stojící na vrcholu. Musím se přiznat, že po celou dobu výstupu jsme měli trochu obavy, jestli je vůbec vyhlídková věž v zimním období otevřená a jestli se tedy na rozhled z Boubína netěšíme přeci jen zbytečně. Naštěstí ale otevřená byla (přestože na cedulce je vyznačen provoz duben-listopad) a my si mohli vychutnat překrásný pohledy na zasněženou Šumavu.
Věž vypadala jak stavba z nějakého ledového království. Naprosto celá byla pokrytá silnou námrazou a to včetně schodů, čímž byl také výstup a následně hlavně sestup trochu ztížen. Viditelnost do okolí byla v závislosti na silném větru a oblačnosti dosti proměnlivá. Někdy bylo vidět jen do blízkého okolí, někdy se před námi otevřely pohledy i do vzdálenější krajiny. Udělali jsme každý několik fotografií a po půl hodince nás studený vítr zahnal opět dolů.
Tady svačíme to co nám v báglu ještě úplně nezmrzlo, Rudy mezi tím natáčí nějaká videa, no pak už se pomalu chystáme na zpáteční sestup. Kluci se vrací stejnou cestou, kterou jsme došli na vrchol, já si nasazuju sněžnice a jdu si užít do lesa množství krásného prašanu a té bílé nádhery.
Během našeho návratu dolů Rudy zjišťuje, že máme poměrně slušný čas a že by se klidně dal zvládnout ještě nějaký kopec, ten jeden ho prej dneska nějak "nenaplnil". Při následném obědě v Huti se pak víceméně shodujem na tom, že by se při zpáteční cestě tedy dala zvládnout i brdská Praha. Je to při cestě a Ruda tam navíc v zimě ještě nebyl.
Po dobrém obědě se tedy loučíme s Boubínem i Kubovo Hutí a jedeme zpět. Ne přímo do Plzně, ale mírnou zajížďkou přes Strakonice, Březnici a Rožmitál do Nepomuku. Asi po hodině a půl se opět nezasněženou krajinou blížíme k "našim" Brdům, ty nás vítají nejen sněhem pokryté, ale i pěkně zledovatělé. Silnice z Bukové až do Nepomuku místama připomíná ledové koryto bobové dráhy! Ruda to ale zvládá s přehledem.
Zaparkujem vedle rovinské hájenky a protože čas pokročil, stoupáme nejkratší (a tedy nejstrmější) cestou na Prahu. Během chvilky začíná docela slušně sněžit a tak to máme při výstupu i s pravou zimní atmosférou. Z vyhlídky je za dobré viditelnosti vidět mimo jiné i Boubín, ale teď sněží a tak dohlédneme s bídou do Rožmitálu. Provádíme nezbytný zápis do návštěvní knížky a přesouváme se před věž.
Tady si Ruda vymyslel společnou fotku, ale aby to nebylo jen tak obyčejné, tak prej s výskokem. No skákali jsme tam všichni tři podle Rudovo instrukcí asi 5 minut a pochopitelně jsme to do záběru ani jeden netrefili, natož všichni najednou :-). To už se ale začíná pomalu stmívat a tak musíme zpátky k autu. Procházíme pod věží a pohráváme si s myšlenkou se zastavit v záběru webkamery, ale podle mobilu zjišťujem, že ta je nasměrována příliš do dálky a postavy by tam určitě rozpoznat nebyly. Škoda, mohli jsme se večer vidět na netu...
Tak tedy končí náš první přípravný den na Hochkönig. Myslím, že byl úspěšný :-) Ještě na závěr připojujeme takový malý bonus v podobě videa ...
