Trans Šumava 2014
Když jsme odpoledne o Velikonoční neděli stáli na nástupišti nýrského nádraží a čekali na vlak, který nás odveze domů, měli jsme všichni tři tak trochu smíšené pocity. Bezprostředně po dojezdu převládala radost z toho, že jsme celou tuhle poměrně náročnou trasu zvládli bez sebemenších problémů a že nám, ani kolům se nic nestalo, ale jen co jsme nastoupili do vlaku a rozjeli se k domovu, začal nás přepadat smutek z toho, že už je tahle super akce u konce. Vrátím se ale pěkně na začátek...
Nikdy bych nevěřil, že dostat vlakem 3 lidi a 3 kola k Lipnu bude ve vybraný den a vybraný čas takový problém. Před Velikonocemi ale zřejmě cestovalo víc lidí než obvykle a když k tomu ještě připočtete podivný reservační systém Českých drah, o komplikace tak bylo rázem postaráno. S trochou úsilí a ochotnou paní v pokladně rokycanského nádraží jsme nakonec ale vše vyřešili a my mohli vyrazit na náš třídenní přejezd Šumavy.
S ohledem na již zmiňované menší komplikace však začínáme v Českém Krumlově, ač jsme původně zamýšleli startovat někde jinde - v Lipně nad Vltavou. Historický střed města je plný asijských turistů a tak se zde příliš nezdržujeme, dáváme si jen malý oběd, přiťukáváme si jedním Bernardem na zdar akce a odjíždíme pryč. Pěkná cyklostezka nás vyvede z města a přes Kájov, Chvalšiny a Boletice pomalu začínáme stoupat do boletických kopců. Co se týče počasí, tak pátek měl být podle předpovědi meteorologů na teploty i srážky nejhorší, a tak déšť, který nás začal od Boletic doprovázet, nás ani moc nepřekvapil. Jen jsme si říkali, že to tam mohlo ještě nějakej ten kilometr vydržet. Projíždíme Polnou, Hodňov a nad Horní Planou už se před námi v dálce poprvé objevuje šedivá hladina vodní nádrže Lipno. V Horní Plané nám těsně ujíždí přívoz na druhou stranu jezera a tak máme hodinu a půl čas, než pojede další a protože stále dost prší, tak jediné rozumné co můžeme udělat, je zalézt do hospody, dát si něco k jídlu a počkat.
Na přívozu jsme jediný cyklisté a 30,- Kč za osobu a kolo mi připadá jako velice rozumná cena za převezení na druhou stranu, jen škoda, že není lepší počasí, aby jsme z toho měli něco víc. Takhle se jen ve větru a dešti těšíme až "přistaneme" a stoupáním na protějším kopci se naše ztuhlá těla trochu zahřejí. Následný úsek podél Schwarzenberského kanálu je pak za odměnu, protože cesta podél této strouhy má na patnácti kilometrech převýšení pouhých 30 metrů!!! Nutno ale přiznat, že ke konci už nám to připadalo docela stereotypní a nudné. Jediné naše rozptýlení na trase mezi Lipnem a Stožcem tak přinesl pouze tunel na plavení dřeva z roku 1822, který je v Jelení. Na moment se tady zastavujeme, prohlížíme si vnitřek tunelu i oba jeho kamenné portály a dáváme si malou svačinu. Tohle místo je ale poměrně vysoko ( 900 m n.m.) a tak díky větru a neustávajícímu dešti je nám tu za chvíli chladno, proto se raději moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál. Od tohoto místa do Českých Žlebů, cíle prvního dne, nám schází už jen 15 kilometrů. Jenže převážná část z těch 15 kilometrů je dlouhý sjezd do Stožce a tady dostáváme definitivního "plaváka" ! Kdo to zná, tak ví - jde v podstatě o první dvě tři minuty, pak už je Vám všechno jedno, protože příděl vody dostáváte jak zespoda, tak i zvrchu. Během chvilky na nás nezůstává jediná nit suchá a nepomáhá ani pláštěnka, ještě že mobily, foťáky a náhradní oblečení máme v báglech v igelitových taškách, jinak nevím... K penzionu dojíždíme okolo 18 hodiny úplně promočení a pěkně promrzlí, venku jsou v té době pouhé 4°C. Komfortní ubytování, ochotná paní správcová a výborná stylová večeře nám však dávají na útrapy prvního dne brzo zapomenout.
Mlhavé ráno je opět docela chladné, ale předpověď počasí na další dva dny slibuje polojasno a teploty kolem 13°C, tak budeme doufat, že se to vyplní a že bude líp. Při snídani řešíme spor ohledně dnešního programu. Já a Ruda se chceme podívat na Stožeckou kapli, což Hanz odmítá a tak vstříc sobotním kilometrům vyjíždíme odděleně s tím, že se někde na trase potkáme. Jenže to NĚKDE nakonec znamenalo bezmála 20 kilometrů. Ve Strážném jsme totiž jak Hanz, tak i my s Rudou odbočili trochu odlišně a tím pádem jsme se naháněli podstatně déle, než jsme původně předpokládali. Na Knížecích pláních se konečně setkáváme a dál už pokračujeme společně, přes Bučinu míříme k pramenu Vltavy.
Tahle oblast okolo Černé hory, Mokrůvky a Březníku bohužel patří mezi jedny z nejvíce postižených kůrovcem a tak jízda mrtvým lesem nepřináší zrovna hezké pocity. Na Modravě využíváme toho, že sluníčko už pěkně hřeje a dáváme si na terásce místního hotelu vydatný oběd, protože dál po cestě už jiná příležitost nebude. Oproti včerejšku je opravdu nádherně, tak toho náležitě využíváme a sedíme asi hodinku. Další část naší cesty je víceméně jasná, Roklanský potok, Rybárna, Javoří pila a Poledník, který je se svými 1315 metry naším nejvyšším bodem celého přejezdu.
Kdo na Poledník během několika posledních let zavítal, možná překvapený není, ale já jsem zde poprvé byl v roce 1991 a naposledy možná tak o deset let později a překvapený jsem tedy rozhodně byl !!! Mně z té doby v paměti zůstal krásný a zdravý zelený les. Co je zde k vidění dneska? Jen holé pláně, polámané kmeny a šedivé pahýly suchých stromů! Rozhledna byla ještě zavřená, na vrcholu se převalovala mlha tak nebyl důvod se zde příliš dlouho zdržovat, opravdu to na nás působilo dost depresivně. O něco lépe vypadaly fotografie místního fotopointu ze sobotního rána, kdy bylo jasno, teploty lehce pod nulou a na zemi leželo 5 cm nového sněhu. Následný sjezd z Poledníku do Prášil, cíle naší druhé etapy, byl za odměnu a kdyby nám ho nekazily občasné zbytky sněhu na cestě, mohlo to být ještě lepší.
V neděli se probouzíme do krásného slunného dne a tak jedinou kaňkou na tak hezkém ránu je fakt, že místní (jediná) cukrárna otevírá místo v 9 hodin až o hodinu déle, což je pro nás moc dlouho a jelikož jsme na to tak nějak spoléhali a v ubytovně se nenasnídali, jsme nakonec nuceni odjíždět hladoví. Přes bývalá Ždánidla a Zlatý stoleček sjíždíme k jezeru Laka, kde tedy menší svačinou nahrazujeme chybějící snídani. I zde je les silně poznamenám kůrovcovou kalamitou a svahy nad jezerem jsou plné nehezkých holin. Dlouhý sjezd po staré vojenské cestě do Debrníku, který na nás pak čekal, byl s ohledem na pětisetmetrové klesání luxusní, ten jsme si opravdu užili maximálně a byli jsme rádi, že tento úsek nemusíme jet v opačném směru. Já už ho v minulosti dvakrát absolvoval a řekl bych, že je to jedno z nejtěžších, ne-li nejtěžší stoupání na Šumavě.
Následovala polední pauza na prosluněné terase železnorudské Café Charlotte, kde jsme já i Hanz dali bez problémů celou pizzu, jedno pivo, zmrzlinu i kávu 
, jen Ruda vyměnil pizzu za borůvkové knedlíky a pak průjezd po nově vybudované cyklostezce, která spojuje Rudu se Špičákem. Ze Špičáckého sedla až k Černému jezeru to byla kličkovaná mezi turisty, protože tohle šumavské "corso" je hojně využívaná i rodinami s kočárky a tak jsme museli trochu zpomalit. Na hrázi bylo pochopitelně rovněž plno, ale cesta dál už byla volná a k vodopádu Bílá strž jsme pokračovali téměř sami. Krátké stoupání těsně za jezerem bylo to poslední, které na nás čekalo při našem třídenním přejezdu Šumavy. Od Statečku, přes Zadní Chalupy a hráz vodní nádrže Nýrsko už jen pěkně dolů a dolů, až do úplného cíle naší letošní akce, do Nýrska.
Co dodat k Trans Šumava 2014? Mezi Českým Krumlovem a Nýrskem jsme najeli celkem 207,5 kilometrů a přestože se nám do poloviny trasy zdálo, že by bylo jednodušší to celé jet v opačném směru, v druhé polovině se vše obrátilo a usoudili jsme tedy, že není rozhodující v jakém směru se přejezd uskuteční - vyjde to přibližně stejně, což dokazuje i celkové převýšení tratě : stoupání cca. 2950 výškových metrů, klesání 2830 výškových metrů, start i cíl leží rovněž v přibližně stejné nadmořské výšce : Č. Krumlov 500 m n.m., Nýrsko 450 m n.m. Jen s ohledem na profil některých kopců vychází asi lépe ta varianta, kterou jsme zvolili my, přeci jenom nám ta obtížnější stoupání připadala z téhle strany přijatelnější. Denní porce 70 kilometrů byla zvolena s ohledem na možnosti ubytování, ale i tak jsme se shodli na tom, že ta sedmdesátka je vzhledem k terénu přiměřená. Dalo by se pochopitelně zvládnout víc, ale nejeli jsme žádný závod a hned na začátku jsme si řekli, že si to chceme hlavně užít, což se nám v míře vrchovaté splnilo 
.
Český Krumlov - Podzámčí
Nikdy bych nevěřil, že dostat vlakem 3 lidi a 3 kola k Lipnu bude ve vybraný den a vybraný čas takový problém. Před Velikonocemi ale zřejmě cestovalo víc lidí než obvykle a když k tomu ještě připočtete podivný reservační systém Českých drah, o komplikace tak bylo rázem postaráno. S trochou úsilí a ochotnou paní v pokladně rokycanského nádraží jsme nakonec ale vše vyřešili a my mohli vyrazit na náš třídenní přejezd Šumavy.
S ohledem na již zmiňované menší komplikace však začínáme v Českém Krumlově, ač jsme původně zamýšleli startovat někde jinde - v Lipně nad Vltavou. Historický střed města je plný asijských turistů a tak se zde příliš nezdržujeme, dáváme si jen malý oběd, přiťukáváme si jedním Bernardem na zdar akce a odjíždíme pryč. Pěkná cyklostezka nás vyvede z města a přes Kájov, Chvalšiny a Boletice pomalu začínáme stoupat do boletických kopců. Co se týče počasí, tak pátek měl být podle předpovědi meteorologů na teploty i srážky nejhorší, a tak déšť, který nás začal od Boletic doprovázet, nás ani moc nepřekvapil. Jen jsme si říkali, že to tam mohlo ještě nějakej ten kilometr vydržet. Projíždíme Polnou, Hodňov a nad Horní Planou už se před námi v dálce poprvé objevuje šedivá hladina vodní nádrže Lipno. V Horní Plané nám těsně ujíždí přívoz na druhou stranu jezera a tak máme hodinu a půl čas, než pojede další a protože stále dost prší, tak jediné rozumné co můžeme udělat, je zalézt do hospody, dát si něco k jídlu a počkat.
Na přívozu jsme jediný cyklisté a 30,- Kč za osobu a kolo mi připadá jako velice rozumná cena za převezení na druhou stranu, jen škoda, že není lepší počasí, aby jsme z toho měli něco víc. Takhle se jen ve větru a dešti těšíme až "přistaneme" a stoupáním na protějším kopci se naše ztuhlá těla trochu zahřejí. Následný úsek podél Schwarzenberského kanálu je pak za odměnu, protože cesta podél této strouhy má na patnácti kilometrech převýšení pouhých 30 metrů!!! Nutno ale přiznat, že ke konci už nám to připadalo docela stereotypní a nudné. Jediné naše rozptýlení na trase mezi Lipnem a Stožcem tak přinesl pouze tunel na plavení dřeva z roku 1822, který je v Jelení. Na moment se tady zastavujeme, prohlížíme si vnitřek tunelu i oba jeho kamenné portály a dáváme si malou svačinu. Tohle místo je ale poměrně vysoko ( 900 m n.m.) a tak díky větru a neustávajícímu dešti je nám tu za chvíli chladno, proto se raději moc dlouho nezdržujeme a pokračujeme dál. Od tohoto místa do Českých Žlebů, cíle prvního dne, nám schází už jen 15 kilometrů. Jenže převážná část z těch 15 kilometrů je dlouhý sjezd do Stožce a tady dostáváme definitivního "plaváka" ! Kdo to zná, tak ví - jde v podstatě o první dvě tři minuty, pak už je Vám všechno jedno, protože příděl vody dostáváte jak zespoda, tak i zvrchu. Během chvilky na nás nezůstává jediná nit suchá a nepomáhá ani pláštěnka, ještě že mobily, foťáky a náhradní oblečení máme v báglech v igelitových taškách, jinak nevím... K penzionu dojíždíme okolo 18 hodiny úplně promočení a pěkně promrzlí, venku jsou v té době pouhé 4°C. Komfortní ubytování, ochotná paní správcová a výborná stylová večeře nám však dávají na útrapy prvního dne brzo zapomenout.
České Žleby - pohled z penzionu
Mlhavé ráno je opět docela chladné, ale předpověď počasí na další dva dny slibuje polojasno a teploty kolem 13°C, tak budeme doufat, že se to vyplní a že bude líp. Při snídani řešíme spor ohledně dnešního programu. Já a Ruda se chceme podívat na Stožeckou kapli, což Hanz odmítá a tak vstříc sobotním kilometrům vyjíždíme odděleně s tím, že se někde na trase potkáme. Jenže to NĚKDE nakonec znamenalo bezmála 20 kilometrů. Ve Strážném jsme totiž jak Hanz, tak i my s Rudou odbočili trochu odlišně a tím pádem jsme se naháněli podstatně déle, než jsme původně předpokládali. Na Knížecích pláních se konečně setkáváme a dál už pokračujeme společně, přes Bučinu míříme k pramenu Vltavy.
Tahle oblast okolo Černé hory, Mokrůvky a Březníku bohužel patří mezi jedny z nejvíce postižených kůrovcem a tak jízda mrtvým lesem nepřináší zrovna hezké pocity. Na Modravě využíváme toho, že sluníčko už pěkně hřeje a dáváme si na terásce místního hotelu vydatný oběd, protože dál po cestě už jiná příležitost nebude. Oproti včerejšku je opravdu nádherně, tak toho náležitě využíváme a sedíme asi hodinku. Další část naší cesty je víceméně jasná, Roklanský potok, Rybárna, Javoří pila a Poledník, který je se svými 1315 metry naším nejvyšším bodem celého přejezdu.
Poledník - čerstvá sněhová pokrývka
Kdo na Poledník během několika posledních let zavítal, možná překvapený není, ale já jsem zde poprvé byl v roce 1991 a naposledy možná tak o deset let později a překvapený jsem tedy rozhodně byl !!! Mně z té doby v paměti zůstal krásný a zdravý zelený les. Co je zde k vidění dneska? Jen holé pláně, polámané kmeny a šedivé pahýly suchých stromů! Rozhledna byla ještě zavřená, na vrcholu se převalovala mlha tak nebyl důvod se zde příliš dlouho zdržovat, opravdu to na nás působilo dost depresivně. O něco lépe vypadaly fotografie místního fotopointu ze sobotního rána, kdy bylo jasno, teploty lehce pod nulou a na zemi leželo 5 cm nového sněhu. Následný sjezd z Poledníku do Prášil, cíle naší druhé etapy, byl za odměnu a kdyby nám ho nekazily občasné zbytky sněhu na cestě, mohlo to být ještě lepší.
V neděli se probouzíme do krásného slunného dne a tak jedinou kaňkou na tak hezkém ránu je fakt, že místní (jediná) cukrárna otevírá místo v 9 hodin až o hodinu déle, což je pro nás moc dlouho a jelikož jsme na to tak nějak spoléhali a v ubytovně se nenasnídali, jsme nakonec nuceni odjíždět hladoví. Přes bývalá Ždánidla a Zlatý stoleček sjíždíme k jezeru Laka, kde tedy menší svačinou nahrazujeme chybějící snídani. I zde je les silně poznamenám kůrovcovou kalamitou a svahy nad jezerem jsou plné nehezkých holin. Dlouhý sjezd po staré vojenské cestě do Debrníku, který na nás pak čekal, byl s ohledem na pětisetmetrové klesání luxusní, ten jsme si opravdu užili maximálně a byli jsme rádi, že tento úsek nemusíme jet v opačném směru. Já už ho v minulosti dvakrát absolvoval a řekl bych, že je to jedno z nejtěžších, ne-li nejtěžší stoupání na Šumavě.
Debrník - pohled na Velký Javor
Následovala polední pauza na prosluněné terase železnorudské Café Charlotte, kde jsme já i Hanz dali bez problémů celou pizzu, jedno pivo, zmrzlinu i kávu , jen Ruda vyměnil pizzu za borůvkové knedlíky a pak průjezd po nově vybudované cyklostezce, která spojuje Rudu se Špičákem. Ze Špičáckého sedla až k Černému jezeru to byla kličkovaná mezi turisty, protože tohle šumavské "corso" je hojně využívaná i rodinami s kočárky a tak jsme museli trochu zpomalit. Na hrázi bylo pochopitelně rovněž plno, ale cesta dál už byla volná a k vodopádu Bílá strž jsme pokračovali téměř sami. Krátké stoupání těsně za jezerem bylo to poslední, které na nás čekalo při našem třídenním přejezdu Šumavy. Od Statečku, přes Zadní Chalupy a hráz vodní nádrže Nýrsko už jen pěkně dolů a dolů, až do úplného cíle naší letošní akce, do Nýrska.
Co dodat k Trans Šumava 2014? Mezi Českým Krumlovem a Nýrskem jsme najeli celkem 207,5 kilometrů a přestože se nám do poloviny trasy zdálo, že by bylo jednodušší to celé jet v opačném směru, v druhé polovině se vše obrátilo a usoudili jsme tedy, že není rozhodující v jakém směru se přejezd uskuteční - vyjde to přibližně stejně, což dokazuje i celkové převýšení tratě : stoupání cca. 2950 výškových metrů, klesání 2830 výškových metrů, start i cíl leží rovněž v přibližně stejné nadmořské výšce : Č. Krumlov 500 m n.m., Nýrsko 450 m n.m. Jen s ohledem na profil některých kopců vychází asi lépe ta varianta, kterou jsme zvolili my, přeci jenom nám ta obtížnější stoupání připadala z téhle strany přijatelnější. Denní porce 70 kilometrů byla zvolena s ohledem na možnosti ubytování, ale i tak jsme se shodli na tom, že ta sedmdesátka je vzhledem k terénu přiměřená. Dalo by se pochopitelně zvládnout víc, ale nejeli jsme žádný závod a hned na začátku jsme si řekli, že si to chceme hlavně užít, což se nám v míře vrchovaté splnilo .
