Javor 51- Borovno (Míšov)

 

Ještě nedávno téměř nemožná věc se stala pro nás najednou milou realitou. Dostali jsme totiž příležitost navštívit a podrobně si prohlédnout vojenský areál poblíž Míšova, známý jako Javor-51.

 

Na úvod, pro seznámení, trochu historie. V roce 1964, v době tzv."Studené války", přišlo vedení sovětské armády (SA) s tím, že vybuduje na našem území utajené sklady pro speciální munici- jaderné hlavice, které by zde byly uloženy a při případném útoku směrem na západ i připraveny k použití. Plán byl vypracován pro 3 naprosto totožné komplexy a ty byly v utajení vybudovány jako spojovací kabelové útvary pod krycími jmény Javor 50- Bílina, Javor 51- Borovno-Míšov a Javor 52- Bělá pod Bezdězem.Výstavba probíhala v letech 1966-69 a bez ohledu na srpnovou okupaci v roce 1968, byly tyto areály předem určeny výhradně pro vojenskou posádku sovětské armády. Nad jadernými hlavicemi chtělo mít velení SSSR naprostou kontrolu a tak vstup našim vojákům byl do těchto komplexů po celou dobu zapovězen.

Míšovský areál má rozlohu 150 ha a uvnitř byl rozdělen na několik bezpečnostích zón s rozdílným režimem vstupu. Hned za bránou je "civilní" sektor, kde se nachází býv. nemocnice, obchod, psinec, strážnice, kulturní sál, vodárna, kotelna, hřiště, školka a bytovky. V nich bylo ubytováno na 300 osob, z toho 70 vojáků. Byty byly o velikosti 2+1 a v každém bydlely dvě rodiny.

Pro sovětské vojáky to byl i tak vysoký nadstandard, ti se totiž po pětiletém cyklu vraceli domů do podstatně horších podmínek. V roce 1990, kdy opouštěli republiku definitivně, prý na ně doma čekaly jen stany! Nejstřeženější zónu představovalo samozřejmě území s muničními sklady a sklady pro jaderné hlavice. To bylo až v zadní části, bylo obehnáno dvěma ploty a mezi nimi 24 hodin procházela strážní služba se psy. Vstup jsem měli jen vyvolení.

Sklady jsou zde dva, jsou naprosto shodné, leží asi 500 metrů od první zóny a od sebe jsou vzdáleny přibližně 300 metrů. My si jdeme prohlédnout ten vpravo. Procházíme okolo posledního strážního stanoviště, které je umístěné přímo na manipulační rampě a čekáme až náš průvodce otevře první ze dvou těžkých tlakových vrat. Chviličku to trvá (otevírání je trochu složitější díky zabezpečení), ale pak už se zcela potichu a překvapivě i lehce před náma otevírají samotné útroby tohoto tajemného podzemního skladu.

V prostoru mezi vraty vidíme v zemi kolejnice, po kterých se dopravovaly hlavice v kontejnerech do hlavního skladovacího sálu . Tady se pak pomocí malých jeřábových pojezdů spouštěly na dno haly a dál rozmisťovaly do přilehlých skladovacích místností. My tedy musíme dolů po schodech a pokračujem v prohlídce. Vpravo jsou tedy již zmiňované 4 skladovací kobky a na podlaze v každé z nich je množství zabetonovaných ocelových ok, do kterých se pomocí háků pevně uchycovaly kontejnery s hlavicemi. V každé místnosti jich mohlo být až 20.

V rohu každé místnosti rovněž stojí mohutný trezor, pro uložení dokumentace k hlavicím. Po chvilce přecházíme do protilehlé části a tady si prohlížíme technologické místnosti, které zajišťovaly bezpečný chod tohoto podzemního skladu. Je zde např. místnost s generátorem, vodárna, vytápění, nádrže na naftu, vzduchotechnika, filtrace, elektrorozvodna, místnost pro tlakové láhve, WC, sklady a jiné. Nechybí ani nouzové a revizní vstupy zajištěné pancéřovými vraty.

Vše je perfektně zachovalé a funkční. Je tu sucho, čisto a poměrně příjemná teplota (původní provozní teplota se udržovala v rozmezí 15-25C°). Vracíme se pomalu do hlavního sálu (rozměry 25 x 8 x 6 metrů) a malým průlezem se dostáváme na ochoz u zadního vchodu. Tady si prohlížíme kladkostroje jeřábů a hromadu starých dřevěných beden s ruskými nápisy. To bylo asi jediné místo, kde byl trochu svinčík,  jinak opravdu všude skvěle udržovaný pořádek.

Zda-li zde ( a nejen zde) opravdu byly či nebyly jaderné hlavice uloženy, tak to nám s jistotou neřekl ani náš průvodce. Velení SA si tyto sklady po celou dobu svého působení v ČSSR až úzkostlivě střežilo a nikdo jiný sem přístup neměl. Po opuštění objektů se zde sice provádělo měření radiace, ale ani to nepřineslo nějaké konkrétnější důkazy. Navíc Rusové prý při výstavbě těchto speciálních skladů, vyhledali místa s vyšším výskytem přirozené radiace. A tak do dnes zůstávají jen pochybnosti.

Nabízí se ale malá úvaha. V roce 1983, kdy vrcholilo napětí mezi USA a SSSR, se rozhodla SA rozmístit na našem území rakety středního doletu SS-12. A logicky i strategicky vzato, k čemu by zde byly SA rakety v případě útoku, když by nenesly atomové hlavice? Dovoz z nejbližšího skladu na vlastním území by Rusům trval minimálně 18 hodin, což je poměrně dlouhá doba. A proč by SA vynakládala 20 let takové úsílí, aby střežila jen prázdné sklady? Důvody by tedy byly...

Končíme prohlídku podzemích prostor, vycházíme zpět na denní světlo a dozvídáme se další zajímavosti. Třeba že v roce 1993, po rozdělění ČSFR, zde měla Národní banka uloženo několik tun starých mincí i bankovek, že v roce 2006 sem bylo převezeno 3800 truhliček s ostatky německých vojáků, kteří padli na našem území za II.sv.války a nebo že v areálu pár let prováděli výcvik příslušníci jednotek URNA. Po URNĚ jsme viděli několik zničených objektů (třeba granáty poničená věznice) a jako památka na uložené ostatky Němců zde zůstala šerpa, která se použila při vysvětcení ostatků.

"My odcházíme, ale věřte mi, že po nás tady budete vítat Američany !" To prý byla poslední věta, kterou pronesl velitel sovětské posádky při opouštění míšovského areálu. Dnes nám to nijak zvláštní nepřijde, ale pokuste si představit tuhle větu v době těsně po revoluci...A na závěr ještě jedna informace a ta je asi nejzajímavější. Serveru iDNES.cz v červnu 2011 generálmajor Svetozár Naďovič, který v roce 1990 stál v čele Správy pro zabezpečení odsunu sovětských vojsk z Československa, prozradil toto: "Viděl jsem na vlastní oči "šifrovku", která šla do Moskvy. Byla určená náčelníkovi generálního štábu SA Mojsejevovi a stálo tam, aby Sověti udělali všechno pro to, aby do měsíce byly jaderné zbraně z ČSSR pryč."