Lago di Garda-Itálie
Po loňské první návštěvě této oblasti, kdy jsme se víceméně seznamovali s prostředím a možnostmi které nabízí, jedeme tentokrát už najisto.
Ubytování zajištěno, pěkné počasí též, tak se moc a moc těšíme. Motto naší dovolené zní "feratový týden", tak doufám že ho 100% naplníme a zbyde nějaký čas i na to vykoupání a opalování.
Ještě první den se jdem rozvičit na lehčí kopec, kde je nad Arcem ferata na vrchol Colodri a její obtížnost je B. Pro seznámení se se zdejším terénem a aklimatizaci akorát. 
Slunce dneska nepálí tolik jak včera, tak se na přístupové cestě k začátku zajištěné cesty příliš neunavujem. Míjíme několik turistů a jsme u prvních lan. Celá ferata je perfektně zajištěná a tak ani Terezka (je to její první větší akce) nemá s postupem sebemenší problém.
Stoupáme výš a výš, pod náma se objevuje jezero i se stovkami lodiček na jeho hladině a my si užíváme nádherných výhledů. Už jsme zhruba ve výšce 800 m a na vrchol je to jen kousek. Končí zde ocelové jištění a zbytek pokračuje jen chodeckým terénem. Všude okolo jsou dobře patrné pozůstatky z I.světové války, okopy, jeskyně, střílny. Dostat sem veškerý ten materiál musela být šílená dřina!!
Pohodlně tedy docházíme na samotný vrchol, ten je zakončen malým stožárem s italskou vlaječkou a vrcholovou knížkou. Při krátké pauze se zapisujem, děláme spoustu fotek a před sestupem lehce posvačíme.
Zpáteční cesta už tak zajímavá není, každý sestup je tak trochu utrpení. Vidět toho moc není a jen se klesá a klesá a kolena trpí a trpí :-). Pro dnešní podvečer pak koupání v jezeře měníme za dobrou večeři ve městě. Po statečném výkonu si to holky zaslouží.
Třetí den se opět přesouváme za Arco, tentokrát pod vesničku Drena, kde kaňonem říčky vede ferata Rio Salagoni, s obtížností C a dvěma těžšími pasážemi.
Tohle je trochu jiný způsob lezení. Nešplháme do závratných výšek, ale pohybujem se v hlubokém úzkém kaňonu, maximálně 10 15 metrů nad vodou. O to víc jde ale o techniku, časté převisy nejsou vyjímkou, skála je od vody vlhká a lezení spestřujou lanové mosty.
Po několika minutách se kaňon rozevírá a před námi se objevuje "Ztracený svět". Takhle jsem si to místo pojmenoval, protože mi opravdu připomíná krajinu z filmu Ztracený svět. Najednou máme před očima krásně sytě zelené údolí, porostlé bujnou vegetací, stromy, keři a všemu vrcholí nádherný vodopád, který vše skrápí mlžným oparem.
Úžasné, nečekané, nádherné!!
Cesta pokračuje lanovým mostem nad vodopádem a znovu vstupuje do úzkého kaňonu, kterým se postupuje po ocelových kramlích stále dál až do vyústění ve vesničce Drena. Tou se pak vracíme zpět na parkoviště podél krásného středověkého hradu.
Prach o pot jdeme spláchnout do jezera a zároveň si i trochu prohřát kosti, vzdyť jsme byli celý den schovaný v chladném kaňonu. Následující den si dáváme od lezení klid a věnujem se odpočinku. S Honzou nás čeká zítra nejtěžší ferata a to Via d. Amicizia na vrchol Cima S.A.T. s převýšením 1000 m a obtížností C.
Ráno vstáváme hodně brzo, ve 4 hodiny a ještě za šera jdeme spící Rivou pod kopec. Přístupová cesta je dneska poměrně dlouhá a samotné lezení pak v holé nekryté stěně, proto vyrážíme tak časně, abychom to na vrchol stihli ještě než slunce rozpálí skálu.
Skvělým zážitkem je šplhání po kolmých žebřících, některé měří až 70 m a v jednom místě jsou hned tři za sebou. Máte tak pod sebou i víc jak 150 metrovou propast.
Slunce už opravdu začíná nepříjemně pálit a tak jsme rádi, že vrchol je na dohled. Těsně pod ním se mi sice podaří trochu sejít z cesty, ale konec skály a díra kamsi dolů mě hned navede zpátky. Zdoláváme tedy poslední žebřík a jsme nahoře.
Vrcholové foto nesmí chybět a po krátkém odpočinku raději volíme rychlý ústup z rozpáleného vrcholu.
Slunce je nemilosrdné! Sestupová cesta naštěstí vede celá lesem, ale je nekonečně dlouhá.
Po skoro 3 hodinách jsme dole v Rivě a já necítím kolena. Jak jsem později zjistil, "podařilo" se mi na tomhle sestupu utrhnout kus menisku v pravém koleně. A zkázu kolena pak dokončit v září na Dachsteinu. Operace v lednu mě pak skoro na rok znemožnila jakékoliv horské aktivity :-(. Pátý den se pro velký úspěch znovu vypravujem do Dreny a zvažujem ještě závěrečnou pánskou akci na nedaleké feratě Rino Pisetta vedoucí na vrchol Cima Garzolet.
Ta by byla ze všech absolvovaných (s klasifikací D) nejtěžší, ale cesta vede JV stěnou a vzhledem k velkému horku to nakonec po domluvě vzdáváme. Vracíme se zpátky a do konce dovolené si užíváme teplého jezera...
