Příběh posledních brdských medvědů III.- ze Šumavy do Brd
Vzpomínám si, že tenkrát v sobotu 1. února 2003 se nás v medvědinci českokrumlovského zámku sešlo opravdu hodně. Všichni byli poměrně veselí a natěšení, protože si ani v nejmenším neuvědomovali případná rizika spojená s připravovaným zákrokem. Jen těch pár nejzasvěcenějších spolu se mnou neskrývalo určitou nervozitu. Při odběru se mohlo přihodit cokoli.
Uspaná medvědice může např. dostat šok a už se neprobudit, může medvíďata zalehnout, před usnutím se zachová neočekávaně nebo se mláďata můžou narodit postižená. Těch problémů se nabízelo hned několik. K naší úlevě ale vše nakonec proběhlo celkem hladce. Kateřina sice usínala o něco déle, ale medvíďata ležela hned vedle vrat a tak na ně Honza snadno dosáhl rukou a mohl je rychle odebrat. Na zachmuřené tváři se mu rázem rozzářil šťastný úsměv a jeho ruce se přestaly nervozitou klepat. Dojetím nemohl ani pořádně mluvit, když mi pak vzápětí s krumlovským kastelánem Pavlem Slavkem dvě malá slepá medvíďata předávali.
Já byl taky naměkko, zvlášť v momentě, co se mi jedno z nich přisálo k tváři a dalo mi tak jasně najevo, že od této chvíle budu jeho mámou já. Jejich skutečná máma Kateřina zatím spokojeně a nahlas chrápala na hromadě slámy v nedalekém medvědinci. Při pohledu na ní jsme měli trochu výčitky. Odebrat mláďata jejich matce samozřejmě není přirozené. Nejlepší by bylo je ponechat pohromadě, medvědice se o ně v přírodě stará 2 až 3 roky a je to opravdu dobrá máma. Snaží se je uchránit před každým nebezpečím. Paradoxně však nejvíce medvíďat zabijí samotní medvědí samci, kteří tím zamezí přemnožení svého druhu na určitém území. Ještě i dnes v některých zoologických zahradách ponechávají samcům tuto výsadu a oni jí spolehlivě využívají. Po jarním probuzení zkontrolují brlohy samic a zbaví se v tichosti veškerých přírůstků. Medvědy žijící v příkopu českokrumlovského zámku však nelze pro nedostatek místa od sebe oddělit a kastraci jako nepřirozený zákrok, který dokáže pozměnit i psychiku zvířat, jejich ošetřovatel Honza -Míša -Černý kategoricky odmítl. Proto tímto odběrem vlastně zachraňujeme dva medvědí životy. Když mi kluci předávali kňourající a pobrukující bezbranné tvorečky, už jsme věděli, že je to páreček.
Kluk byl o něco větší a od začátku bylo jasné, že dostane jméno po medvědáři, tedy Honza. Pro jeho sestřičku jsme vybrali jméno Eliška. Obě jsme tedy po chvilce opatrně odnesli k autu, kde jsme je položili na připravené láhve s teplou vodou a přikryli dekou. Po krátkém rozloučení jsme spolu z manželkou a synem vyrazili směr Plzeň. Ujišťuji každého, že čtyřtýdenní mláďata nejsou ani trošku roztomilá, dokonce si troufnu tvrdit, že vůbec nevypadají jako medvědi. Bezzubá tlamička, malá nevidoucí očka a krátká srst tvorečků, kteří stěží dosahují váhy dvou kilogramů, nepřipomínají ani vzdáleně několik metráků vážící šelmy. Ale jen co vezmeš tohodle malýho cvaldu do ruky, okamžitě zjistíš, že má neuvěřitelně siné kosti, pevné svaly a docela bolestivý stisk. Ještě ten den odpoledne mi volal Honza z Krumlova a říkal, že Kateřina se probrala z omámení a svoje mláďata vůbec nepostrádala. Tvářila se prý, jako by nikdy žádná neměla. Tak všechno dobře dopadlo, odběr i cesta domů a od toho okamžiku nám začaly běžné starosti o dvě malá bezbranná medvíďata - Elišku a Honzíka... text V. Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto J. Vogeltanz Příště: Cesty za poznáním
Uspaná medvědice může např. dostat šok a už se neprobudit, může medvíďata zalehnout, před usnutím se zachová neočekávaně nebo se mláďata můžou narodit postižená. Těch problémů se nabízelo hned několik. K naší úlevě ale vše nakonec proběhlo celkem hladce. Kateřina sice usínala o něco déle, ale medvíďata ležela hned vedle vrat a tak na ně Honza snadno dosáhl rukou a mohl je rychle odebrat. Na zachmuřené tváři se mu rázem rozzářil šťastný úsměv a jeho ruce se přestaly nervozitou klepat. Dojetím nemohl ani pořádně mluvit, když mi pak vzápětí s krumlovským kastelánem Pavlem Slavkem dvě malá slepá medvíďata předávali.
Já byl taky naměkko, zvlášť v momentě, co se mi jedno z nich přisálo k tváři a dalo mi tak jasně najevo, že od této chvíle budu jeho mámou já. Jejich skutečná máma Kateřina zatím spokojeně a nahlas chrápala na hromadě slámy v nedalekém medvědinci. Při pohledu na ní jsme měli trochu výčitky. Odebrat mláďata jejich matce samozřejmě není přirozené. Nejlepší by bylo je ponechat pohromadě, medvědice se o ně v přírodě stará 2 až 3 roky a je to opravdu dobrá máma. Snaží se je uchránit před každým nebezpečím. Paradoxně však nejvíce medvíďat zabijí samotní medvědí samci, kteří tím zamezí přemnožení svého druhu na určitém území. Ještě i dnes v některých zoologických zahradách ponechávají samcům tuto výsadu a oni jí spolehlivě využívají. Po jarním probuzení zkontrolují brlohy samic a zbaví se v tichosti veškerých přírůstků. Medvědy žijící v příkopu českokrumlovského zámku však nelze pro nedostatek místa od sebe oddělit a kastraci jako nepřirozený zákrok, který dokáže pozměnit i psychiku zvířat, jejich ošetřovatel Honza -Míša -Černý kategoricky odmítl. Proto tímto odběrem vlastně zachraňujeme dva medvědí životy. Když mi kluci předávali kňourající a pobrukující bezbranné tvorečky, už jsme věděli, že je to páreček.
Kluk byl o něco větší a od začátku bylo jasné, že dostane jméno po medvědáři, tedy Honza. Pro jeho sestřičku jsme vybrali jméno Eliška. Obě jsme tedy po chvilce opatrně odnesli k autu, kde jsme je položili na připravené láhve s teplou vodou a přikryli dekou. Po krátkém rozloučení jsme spolu z manželkou a synem vyrazili směr Plzeň. Ujišťuji každého, že čtyřtýdenní mláďata nejsou ani trošku roztomilá, dokonce si troufnu tvrdit, že vůbec nevypadají jako medvědi. Bezzubá tlamička, malá nevidoucí očka a krátká srst tvorečků, kteří stěží dosahují váhy dvou kilogramů, nepřipomínají ani vzdáleně několik metráků vážící šelmy. Ale jen co vezmeš tohodle malýho cvaldu do ruky, okamžitě zjistíš, že má neuvěřitelně siné kosti, pevné svaly a docela bolestivý stisk. Ještě ten den odpoledne mi volal Honza z Krumlova a říkal, že Kateřina se probrala z omámení a svoje mláďata vůbec nepostrádala. Tvářila se prý, jako by nikdy žádná neměla. Tak všechno dobře dopadlo, odběr i cesta domů a od toho okamžiku nám začaly běžné starosti o dvě malá bezbranná medvíďata - Elišku a Honzíka... text V. Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto J. Vogeltanz Příště: Cesty za poznáním
