Příběh posledních brdských medvědů IV.- cesty za poznáním

V dalším pokračování o " brdských medvědech " vzpomíná Václav Chaloupek na první dny, kdy jeho dva chlupatí svěřenci konečně mohli opustit zdi hájovny a směle se tak vydat vstříc novým zážitkům při poznávání okolních lesů.

Každodenní péče o dvě medvíďata nám dávala docela zabrat. Už jsem se těšil, až přijde jaro a venku se natolik oteplí, abych mohl vzít mláďata, bez obav o jejich zdraví, konečně ven. Jaro si zrovna v roce 2003 ( právě jako letos) dávalo trochu načas a tak na první procházku  jsem vyšel s medvíďaty až poslední březnový týden. Na prvním výletě jsme ušli jen pár desítek metrů, ale ta cesta nám trvala celou hodinu. Pro medvíďata bylo najednou vše nové a zajímavé a tak se museli se vším podrobně seznámit. Vycházky jsme pak postupně prodlužovali a za několik dní Eliška s Honzíkem ušli kilometr a za měsíc bez problémů 6 i 8 kilometrů. Později jsem s nimi dokonce musel chodit dvakrát denně.

Naše společné procházky však nepřinášely jen radostné chvíle a jak medvědi postupně sílili a okolí hájovny už brali jako svoje teritorium, začal se u mě projevovat strach. Strach č.1 - aby medvědům někdo neublížil -  se objevil vždy, když jsem medvědy ztratil ze svého dohledu nebo když jsem zaslechl zvuk blížícího se auta. Rovněž jsem se obával lidí toulajících se po lese s velkými či bojovými psy. Těch jsme potkávalo hodně a je zajímavé, že ani jednou nedošlo ke konfliktu zvířat, několikrát však hrozil střet mezi lidmi - tedy mezi mnou a psovody. Vzpomínám si, jak jsme jednou potkali na lesní cestě dva ridgebacky, kteří volně pobíhali kolem paničky na kole. Medvědi okamžitě vyšplhali na nejbližší stromy, psi zavyli a zmizeli vzápětí někde v lese. Marně je pak majitelka volala zpět, zato mě medvědi poslechli hned, slezli a drželi se těsně za mnou. Vzájemná výměna názorů na volně pobíhající zvířata v lese pak byla poměrně ostrá. Strach č.2 - aby si medvědi neublížili - jsem měl pokaždé, když jsme našli v lese nějaké smetiště. Nevím proč, ale médi přitahovalo jako magnet. Šlapali mezi rozbitými střepy, rezavými plechovkami a kusy drátů a nedokázali poslechnout. Jakmile jsem zmapoval všechny černé skládky v okolí, důsledně jsem se jim při pozdějších vycházkách vyhýbal. No a strach č.3 - aby medvědi někomu neublížili - byl ze všech nejopodstatnější. Honzík i Eliška kousali !

Vypadali oba sice jako plyšáci, ale kousali jako pirani! Zvlášť Eliška kousla mnoho lidí a dovolím si tvrdit, že každý den alespoň jednoho. Nebyly to veliké kousance, sem tam pár kapek krve, modřiny, častěji však škrábance od zubů. Většina lidí si z toho nic nedělala, několik jich na to byli dokonce i pyšní ( kdo se může pochlubit tím, že ho kousl medvěd), ale pár případů, kdy si lidé stěžovali, jsem také zaznamenal. Při jedné procházce jsem zaslechl ženský křik. Utíkal jsem na místo a uviděl spokojenou Elišku, netečného Honzu a vyděšenou paní držící se za ruku. " Váš medvěd mi pokousal manželku " začal na mě křičel jakýsi neznámý muž. " Já si budu stěžovat. Máte je vůbec očkovaný ?!" Paní pustila poraněnou ruku, chvilku si jí mačkala, ale krev ne a ne se objevit. " Ale vždyť to nic není " , řekl jsem smířlivě, " neměla jste si ho všímat ". Muž na mě vyjel : " Ona si ho nevšímala, ale medvěd si všímal jí. Šel po ní a kousnul jí ". Nakonec jsem se omluvil a se slovy : " Kdyby měla paní nějaké komplikace, ozvěte se, kde mě najdete víte ", raději odešel. Naštěstí se už neozvali, asi se úraz po setkání s medvědem rychle zahojil.

První měsíc našich společných vycházek za poznáváním okolí naší hájovny utekl jako voda a já začal přemýšlet nad tím, kam vezmu medvíďata příště a kde s nimi začneme točit. Nějaké plány už jsem v hlavě měl...Šumava, Český kras, Křivoklátsko a určitě i Brdy. text Václav Chaloupek Honzík a Eliška toulání s medvíďaty foto Jaroslav Vogeltanz Příště: Setkání