Rozhovor s : Josef Šefl - brdská legenda
I oblast Středních Brd má své žijící legendy. Na příbramské straně se jí stal spisovatel a poutník Jan Čáka a na "naší " strašické jí bezesporu je pan Josef Šefl- lesník, skaut, milovník přírody a rovněž příležitostný spisovatel. Člověk, který převážnou část svého života zasvětil tomuto krásnému koutu přírody.
Byli jsme proto velice rádi, že nás jedno květnové odpoledne pozval k sobě domů a podělil se s náma o své bohaté životní zážitky i příběhy z prostředí Brd. Natěšeni na osobní setkání i poutavé vyprávění tedy přijíždíme do Strašic. Paní Šeflová nás srdečně vítá a zve nás dál, kde už čeká její manžel obklopen starými mapami a fotografiemi. Je vidět, že se na naše setkání pečlivě připravil :-). Ostatně už samotná výzdoba domu by mohla vyprávět, všude je možno vidět dobové obrázky, plány, mapy a hlavně velké množství mysliveckých trofejí. To vše navozuje tu správnou vzpomínkovou atmosféru.
Měl jsem původně připraveno na úvod několik otázek, ale to bylo víceméně zbytečné, protože jen co usedáme, náš hostitel nad rozloženými mapami začíná vyprávět sám. Na otázku : "Tak hoši,co by vás tak zajímalo nejvíc?", si vlastně i odpoví a my už posloucháme první poutavé vyprávění z doby kolem roku 1941-42, tedy z období lesní kalamity a vzniku Kolvínky. Do rukou se nám dostává množství starých fotografií, na kterých jsou vidět následky této katastrofy, její odstraňování a tehdejší technika, s jejíž pomocí se zpracovávalo obrovské množství popadaných stromů, ale i vše ostatní, co se stavbou Kolvínky souviselo. Pan Šefl rovněž ukazuje na louku před svým domem, kde například stávaly dřevěné baráky sloužící pro ubytování studentek z plzeňských škol, které zalesňovaly vzniklé holiny.
Další část vyprávění byla věnována Praze. Z tohoto strategicky položeného kopce si Němci za války udělali vojenskou základnu s radarovou stanicí, kasárnami, muničním skladem, vodárnou a v plánu měli vybudovat i menší přistávací plochu poblíž Rovin. Nechybělo ani podzemní dálkové spojení s vrchní německým velitelstvím. Prohlížíme si opět hromadu historických fotografií, dokonce s razítkem německého archivu na zadní straně. Jedna z mnoha fotek nás však při prohlížení zaujala nejvíc. Byl na ní zachycen jakýsi velký sál se třemi nebo čtyřmi řadami telegrafistek nad sebou a před nimi velké mapy.Vše ne nepodobné "velínu" z podzemních velitelských stanovišť stevěných u nás na přelomu 50. a 60 let. Objekty na Praze byly budovány jak na povrchu, tak i v podzemí a pan Šefl v této souvislosti vyprávěl historku o místním formanovi, který zásoboval zdejší německá kasárna. Ten pravidelně vozil bedny z mirošovského nádraží až na Prahu a vždy s ním jel jeden Němec tam i zpět. Za bránou kasáren však musel forman povoz předat právě tomuto Němci a ten pak pokračoval dál už bez něj. Forman si jen stačil mezi stromy všimnout, že celý povoz zajel do podzemí nějaké budovy.
Před koncem II.světové války Němci stačili veškeré budovy vyhodit do povětří a po jejich odchodu tak v celém areálu zůstaly stát jen radarové věže a část jejich zařízení. Místo však ihned obsadila naše armáda a tak to, co zde Němci vlastně vybudovali, opět zůstalo utajeno. Ale ta paralela s nedaleko stojícím objektem "U Němých" stojí přinejmenším za povšimnutí...Po nějaké chvíli přichází do pokoje paní Šeflová s kávou a sama se přidává s jednou historkou. Vzpomíná, jak ze Záběhlé musela chodit jako malá holka pěšky do mirošovské školy. Nejdříve sama a později, když se o ní rodiče začali bát, ještě s několika dalšími dětmi z Padrtě a Kolvína. Pro nás i naše děti neskutečná představa.
I tento příběh doplňují historické fotografie zachycující běžný život v Kolvíně, Záběhlé či na Padrti. Jak Šeflovi, tak třeba i Hanzovo prarodiče patřili mezi nuceně vystěhované (Záběhlá) a tak bylo zajímavé vidět místa kde žili ještě v původním stavu. Hledání nového domova podle paní Šeflové prý nebylo vůbec jednoduché. Lidí ze 3 likvidovaných osad bylo poměrně dost a nových míst zase málo. Někteří si nový domov sehnali rychle, někteří museli načas bydlet u svých příbuzných a stalo se i to, že rodina, která se neměla kam přestěhovat, musela do poslední chvíle zůstat v opuštěném Kolvíně. Armáda už prý dokonce začala ostřelovat okrajová stavení a zmińovaná rodina se vždy při střelbách musela schovat do sklepení svého domu. Doba to musela být krutá!
Čas rychle utíkal a my se zaujetím poslouchali další a další příběhy z nedávné historie Brd. Třeba o přestřelce 5.5.1945 nedaleko Třítrubeckého zámečku, o nalezených tělech zastřelených Němců nebo o tom, jak vojenská posádka z Prahy narychlo opouštěla radarovou stanici a pospíchala směrem na západ do amerického zajetí a v čele jel vystrašený německý velitel na velkém bílém koni, který ještě o několik měsíců dříve, na témže koni, hrdě projížděl brdské lesy. O životě lesníka na bývalé hájence Amerika (zbořená,dnes voj.objekt) nebo o starých loveckých srubech a pytlácích. O nich, tedy o pytlácích, má být rovněž poslední kniha, kterou zatím pan Šefl připravuje a jejíž rukopis nám na závěr i ochotně ukázal.
Sedělo a poslouchalo by se opravdu dlouho, ale čas pokročil, venku už se začalo pomalu stmívat a tak, ač neradi, musíme tohle moc zajímavé povídání ukončit. Před odchodem nám ještě pan Šefl napíše milé věnování do knížky "Povídání o Brdech", kterou napsal a my se s velkým poděkováním loučíme. Bylo to krásné a srdečné setkání s člověkem, u kterého neomylně poznáte, že má Brdy zaryté hluboko ve svém srdci. A to jak v dobrém, tak i ve zlém, protože ne všechna vzpomínání byla veselá. Ještě jednou moc děkujeme pane Šefl.
Byli jsme proto velice rádi, že nás jedno květnové odpoledne pozval k sobě domů a podělil se s náma o své bohaté životní zážitky i příběhy z prostředí Brd. Natěšeni na osobní setkání i poutavé vyprávění tedy přijíždíme do Strašic. Paní Šeflová nás srdečně vítá a zve nás dál, kde už čeká její manžel obklopen starými mapami a fotografiemi. Je vidět, že se na naše setkání pečlivě připravil :-). Ostatně už samotná výzdoba domu by mohla vyprávět, všude je možno vidět dobové obrázky, plány, mapy a hlavně velké množství mysliveckých trofejí. To vše navozuje tu správnou vzpomínkovou atmosféru.
Měl jsem původně připraveno na úvod několik otázek, ale to bylo víceméně zbytečné, protože jen co usedáme, náš hostitel nad rozloženými mapami začíná vyprávět sám. Na otázku : "Tak hoši,co by vás tak zajímalo nejvíc?", si vlastně i odpoví a my už posloucháme první poutavé vyprávění z doby kolem roku 1941-42, tedy z období lesní kalamity a vzniku Kolvínky. Do rukou se nám dostává množství starých fotografií, na kterých jsou vidět následky této katastrofy, její odstraňování a tehdejší technika, s jejíž pomocí se zpracovávalo obrovské množství popadaných stromů, ale i vše ostatní, co se stavbou Kolvínky souviselo. Pan Šefl rovněž ukazuje na louku před svým domem, kde například stávaly dřevěné baráky sloužící pro ubytování studentek z plzeňských škol, které zalesňovaly vzniklé holiny.
Další část vyprávění byla věnována Praze. Z tohoto strategicky položeného kopce si Němci za války udělali vojenskou základnu s radarovou stanicí, kasárnami, muničním skladem, vodárnou a v plánu měli vybudovat i menší přistávací plochu poblíž Rovin. Nechybělo ani podzemní dálkové spojení s vrchní německým velitelstvím. Prohlížíme si opět hromadu historických fotografií, dokonce s razítkem německého archivu na zadní straně. Jedna z mnoha fotek nás však při prohlížení zaujala nejvíc. Byl na ní zachycen jakýsi velký sál se třemi nebo čtyřmi řadami telegrafistek nad sebou a před nimi velké mapy.Vše ne nepodobné "velínu" z podzemních velitelských stanovišť stevěných u nás na přelomu 50. a 60 let. Objekty na Praze byly budovány jak na povrchu, tak i v podzemí a pan Šefl v této souvislosti vyprávěl historku o místním formanovi, který zásoboval zdejší německá kasárna. Ten pravidelně vozil bedny z mirošovského nádraží až na Prahu a vždy s ním jel jeden Němec tam i zpět. Za bránou kasáren však musel forman povoz předat právě tomuto Němci a ten pak pokračoval dál už bez něj. Forman si jen stačil mezi stromy všimnout, že celý povoz zajel do podzemí nějaké budovy.
Před koncem II.světové války Němci stačili veškeré budovy vyhodit do povětří a po jejich odchodu tak v celém areálu zůstaly stát jen radarové věže a část jejich zařízení. Místo však ihned obsadila naše armáda a tak to, co zde Němci vlastně vybudovali, opět zůstalo utajeno. Ale ta paralela s nedaleko stojícím objektem "U Němých" stojí přinejmenším za povšimnutí...Po nějaké chvíli přichází do pokoje paní Šeflová s kávou a sama se přidává s jednou historkou. Vzpomíná, jak ze Záběhlé musela chodit jako malá holka pěšky do mirošovské školy. Nejdříve sama a později, když se o ní rodiče začali bát, ještě s několika dalšími dětmi z Padrtě a Kolvína. Pro nás i naše děti neskutečná představa.
I tento příběh doplňují historické fotografie zachycující běžný život v Kolvíně, Záběhlé či na Padrti. Jak Šeflovi, tak třeba i Hanzovo prarodiče patřili mezi nuceně vystěhované (Záběhlá) a tak bylo zajímavé vidět místa kde žili ještě v původním stavu. Hledání nového domova podle paní Šeflové prý nebylo vůbec jednoduché. Lidí ze 3 likvidovaných osad bylo poměrně dost a nových míst zase málo. Někteří si nový domov sehnali rychle, někteří museli načas bydlet u svých příbuzných a stalo se i to, že rodina, která se neměla kam přestěhovat, musela do poslední chvíle zůstat v opuštěném Kolvíně. Armáda už prý dokonce začala ostřelovat okrajová stavení a zmińovaná rodina se vždy při střelbách musela schovat do sklepení svého domu. Doba to musela být krutá!
Čas rychle utíkal a my se zaujetím poslouchali další a další příběhy z nedávné historie Brd. Třeba o přestřelce 5.5.1945 nedaleko Třítrubeckého zámečku, o nalezených tělech zastřelených Němců nebo o tom, jak vojenská posádka z Prahy narychlo opouštěla radarovou stanici a pospíchala směrem na západ do amerického zajetí a v čele jel vystrašený německý velitel na velkém bílém koni, který ještě o několik měsíců dříve, na témže koni, hrdě projížděl brdské lesy. O životě lesníka na bývalé hájence Amerika (zbořená,dnes voj.objekt) nebo o starých loveckých srubech a pytlácích. O nich, tedy o pytlácích, má být rovněž poslední kniha, kterou zatím pan Šefl připravuje a jejíž rukopis nám na závěr i ochotně ukázal.
Sedělo a poslouchalo by se opravdu dlouho, ale čas pokročil, venku už se začalo pomalu stmívat a tak, ač neradi, musíme tohle moc zajímavé povídání ukončit. Před odchodem nám ještě pan Šefl napíše milé věnování do knížky "Povídání o Brdech", kterou napsal a my se s velkým poděkováním loučíme. Bylo to krásné a srdečné setkání s člověkem, u kterého neomylně poznáte, že má Brdy zaryté hluboko ve svém srdci. A to jak v dobrém, tak i ve zlém, protože ne všechna vzpomínání byla veselá. Ještě jednou moc děkujeme pane Šefl.
Muselo to být moc hezké setkání!
Ahoj Jirka.