Schafberg - Rakousko

Jak už se u našich alpských výprav stává zvykem, všechno bylo zase úplně jinak, než jak jsme si zpočátku naplánovali. Tenhle (pro mně) magický kopec už jsem měl vyhlídnutý asi tři roky. Při každé návštěvě Solné komory mně totiž uchvátila jeho úžasná silueta a vždy, když jsem ležel na břehu jezera a díval se vzhůru na vrchol zahalený oparem, jsem si říkal - příště ho prostě musím dát!

Jenže výstup se stále odsouval a odsouval a pořád nic. Až v polovině listopadu roku 2013 se našel vhodný termín, kdy jsem měl volno já i Luďáno a kdy byla pro výstup příznivá předpověď počasí. Bohužel necelých 48 před naším odjezdem se vývoj počasí změnil v náš neprospěch a zase bylo po všem - nikam se nejelo! Následovaly další tři měsíce čekání a další tři měsíce sledování počasí. V té době už i ze Schafbergu mizela sněhová pokrývka závratným tempem a my se smířili s tím, že letošní zimu to asi opět nevyjde. Počátkem února ale v Alpách několik dní přeci jenom mírně nasněžilo a tak jsme zbystřili naši pozornost a byli připraveni vyrazit, že by to nakonec přeci jenom vyšlo, říkám si ? A ono vyšlo, ale jak jsem psal v úvodu, vše bylo zase trochu jinak než původně mělo být.

Luděk nakonec nemohl a tak jsme odjeli společně s Rudou a domluvili jsme se, že to dáme na dva dni i s přespáním na vrcholu. Že si to v klidu užijem a že si nahoře Ruda udělá fotky noční oblohy, východu slunce atd., prostě na pohodu. Noční přejezd proběhl v klidu a tak v půl páté přijíždíme do městečka St.Wolfgang, odkud začne náš výstup. Po krátké snídani a před balením ještě na poslední chvíli zkontrolujem předpověď počasí, ať máme jistotu. A ejhle! Původně mělo být jasno do zítřejší 10 hodiny, ale jak to tak vypadá fronta se přižene už dnes k večeru a má se oteplit a začít pršet. Tak co?! Koukáme s Rudou na sebe a zvažujem situaci. On je tu hlavně kvůli focení a tím pádem by z nočního a ranního fotografování nic nebylo, navíc sestupovat druhý den za husté mlhy by asi taky nebylo nic příjemného. Po pár minutách je tedy rozhodnuto - jdeme nahoru nalehko a s tím, že se ještě dnes vrátíme zpátky.

Je 5 hodin ráno když za mlhavé noci (v údolí je inverze) po kolejích zdejší zubačky začínáme stoupat vzhůru. Dráha se zakusuje ostře do zalesněných svahů Schafbergu a tak nabíráme poměrně rychle výšku. Zhruba po dvou hodinách výstupu se začíná pozvolna rozednívat a nový den nám nabízí první překrásné pohledy do údolí i na nedaleké alpské vrcholy. Takhle nějak jsme si to představovali! Nádherná alpská romantika! Údolí zahalené inverzní oblačností, teplota lehce pod nulou, sněhu tak akorát a jasná modrá obloha. Někdy nám s Rudou ta krása přišla až kýčovitá, ale tak to tady prostě je.
Po pětihodinovém výstupu stojíme na vrcholu Schafbergu (1783 m n.m.) a díky tomu, že jsme vyšli tak brzo, jsme tu první a zatím i sami, jak je ale vidět, dole pod námi se už přibližuje další postava. Sundaváme bágly, něco pojíme a jdeme se porozhlídnout po samotném vrcholu.Tady nahoře je sněhu poměrně dost a místama ho je díky silnému větru v závějích naváto okolo dvou metrů. Jaká příjemná změna oproti údolí, kde jsme ráno neviděli ani vločku.

Výhled je odtud z vrcholu na celou Solnou komoru úchvatný a tak máme příležitost vidět nám dobře známá místa i z ptačí perspektivy - Seefeld s kempem Grabner, St. Lorenz se stěnou Drachenwand, pohoří Höllengebirge s vrcholem Mahdlkopf a některé dobře "čitelné" alpské vrcholy - Watzmann, Hoher Göll, Schönfeldspitze, Hochkönig i impozantní Dachstein. Ruda pořizuje desítky fotografií, já nějaké to video a stále se nemůžem nabažit skvělého rozhledu, zároveň ale víc a víc litujem toho, že zde nelze zůstat přes noc, ty zážitky i fotky by určitě stály za to! No nic, počasí poručit nelze a na východním obzoru už je stejně vidět přibližující se zmiňovaná fronta, dolů tak jako tak musíme. Po více jak dvou hodinách strávených na vrcholu už začínáme pociťovat nepříjemný ledový vítr a proto velíme k sestupu.

Ledové plotny těsně pod vrcholem už na slunci lehce povolily, cesta je od ostatních trochu prošlapaná a tak se sestupuje o poznání příjemněji. Z království sněhu a ledu se pozvolna vracíme do údolí, kde už začíná vládnout jaro. Na břehu jezera Wolfgangsee vidíme kvést první jarní kytky a co nás s Rudou nejvíc překvapí, je motýl, kterého zahlídnem - 8. února je to opravdu nezvyklé.  Dole jsme i s přestávkami za 3,5 hodiny, což znamená, že na Schafbergu jsme strávili něco málo přes 10 hodin. A nutno podotknout, že krásných 10 hodin. Když pak v podvečer najíždíme u Mondsee na dálnici, začínají padat na přední sklo našeho auta první dešťové kapky. V tom momentě je nám oběma jasné, že jsme se rozhodli správně . Na závěr bych chtěl ještě jednou a veřejně poděkovat Rudovi za jeho úžasné fotografie. Díky Rudo. P. S. - někdy je to ale fakt o nervy .