Na kole s Rudou IV.

Letošní ježdění s Rudou bylo pojato trochu odlišně a tak trochu sobecky "nebrdsky". Odjeli jsme totiž na tři dny sjíždět šumavské kopce. Při jarním přejezdu Šumavy se nám zde moc a moc líbilo, a tak jsme si slíbili, že se sem v tomto roce ještě jednou vrátíme. Volných termínů ale zase tolik nemáme (natož společných) a proto jsme se rozhodli spojit tyto dvě akce dohromady. Na kole s Rudou IV. tedy tentokrát ze Šumavy. Prvním a zároveň tím nejdůležitějším bodem pro plánování všeho ostatního bylo náhodné nalezení internetových stránek Javornické okruhy. Pěkné traily v zajímavé a " neprofláknuté " oblasti, říkáme si a tak místo pro naši základnu volíme v Kašperských Horách, malebném to městečku šumavském. Na páteční odpoledne a na rozježdění volíme kratší, asi třicetikilometrovou trasu. Z Kašperských Hor stoupáme krátce po asfaltce na nedaleký hrad Kašperk a pak už jen lesem přes bývalou osadu Ždánov a Královský kámen na nejvyšší bod celých Javornických okruhů i celé oblasti - na vrch Javorník vysoký 1066 metrů. Přijíždíme bohužel 15 minut po uzavření zdejší rozhledny, což nás trochu zamrzelo a tak místo výhledů na šumavskou krajinu si dáváme alespoň malou svačinu. Přes Javorník a Krásnou vyhlídku klesáme pěkným sjezdem do Nicova, abychom vzápětí zase vše vystoupali do protějšího svahu pod Suchým vrchem.

Tady jsme za námahu alespoň trochu odměněni krásnými výhledy do okolí. Následující 2 km úsek po lesní stezce s modrou turistickou značkou by byl za normálních podmínek velice atraktivním sjezdem. Jenže několik deštivých dnů, které Šumavu zkrápěly před naším příjezdem, bohužel udělalo z cesty jízdu blátivým korytem. Vysvobození přišlo až v Amálině údolí, kde jsme najeli na asfaltku a přes sedlo Na Lišáku se vrátili do Kašperek. Jinak jsme ale byli z páteční trasou velice spokojeni. Zajezdili jsme si rozmanitým terénem, kde nechyběly lesní i polní cesty, krátké asfaltové úseky, sjezdy, stoupání ( celkem 1090 metrů ) i pěkné výhledy. Na sobotu jsme si naplánovali celodenní 65 kilometrů dlouhý okruh po trase Kašperky - Popelná - Churáňov - Kvilda - Modrava - Srní - Rejštejn - Kašperky. Brzy po snídani vyrážíme z městečka a po červené značce odjíždíme na jih, kde přes Kozí hřbety, Císařský Dvůr a Karlinu Pilu míříme do údolí říčky Losenice. Hned na začátku tohoto hlubokého údolí míjíme zajímavé ruiny několika budov, které náležely bývalé osadě Buzošná - Riesenbach. Zarůstající zdi mlýna a několika dalších stavení působí velmi romanticky. Po prohlídce a malé pauze nasedáme na kola a pokračujeme lesní pěšinou podél říčky směrem na samotu Popelná.

Tady potkáváme účastníky nějakého crossového závodu, kteří nám následně zkomplikují dalších asi 5 kilometrů cesty. Těch pár kilometrů totiž máme společnou trasu a na úzkou lesní rozmáčenou cestičku se prostě všichni nevejdeme  .Musíme proto často sesedat z našich kol a běžcům dávat přednost, často i kola raději vedeme - je to pohodlnější. V místě Pod Churáňovských vrchem konečně vjíždíme na zpevněnou a širokou cestu, která v zimě slouží zároveň jako běžkařská trať a zanedlouho poté u Zlaté Studny dosahujeme i nejvyššího bodu dnešní trasy - 1130 m n.m. Až do teď jsme se docela slušně " mordovali " v poměrně náročném prostředí a tak jsme rádi, že máme po delší době pod koly alespoň na chvilku zase pevnou cestu. Lehký sjezd lesem do Horské Kvildy znamenal poslední dnešní kilometry v terénu, protože u Vydřího Mostu najíždíme na asfaltku a z té už do večera nesjedeme. Vyjímkou je jen krátká odbočka k vyhlídce u Jezerní Slatě, ale tam se s koly stejně nesmí, tak jsme ten kousek museli vést. Přes Kvildu a Filipovu Huť do Modravy jsme si trochu mákli, aby jsme si vylepšili náš denní průměr, no a pak už následoval okamžik, na který jsme se těšili nejvíc - zastávka a oběd v novém modravském pivovaru. Kupodivu na nás na prosluněné a zaplněné terase zbylo i nějaké místo a tak si s chutí dáváme oběd a zalíváme ho místním ležákem a pochopitelně nesmí chybět ani borůvkové knedlíky a káva - teplíčko na sluníčku, teplíčko v bříšku, prostě pohodička. Miluju Šumavu  . Jediné štěstí, že je to teď z Modravy až na Antýgl podél Vydry z kopce. Nevím, nevím, jak by jsme to hned po takhle vydatném obědě do kopce dali. Ten z Antýglu na Srní už nám naštěstí potíže nedělá a my si tak můžeme vychutnat následující parádní a dlouhý sjezd do Rejštejna. Značná část tohoto sjezdu i zachycená i na našem videu, opravdu jsme se parádně svezli. Jediná nevýhoda Kašperek však spočívá v tom, že ať se vracíte odkudkoliv, musíte téměř vždy šlapat do nepříjemného kopce, škoda. Sobotní kolečko nakonec měřilo 66 kilometrů , byli jsme spokojeni. Pro nedělní etapu jsme si vybrali oblast přírodního parku Kochánov, který se nachází JZ od Sušice. Město opouštíme po modré turistické značce a počáteční prudký výjezd úbočím Svatoboru zvládáme s lehkými obtížemi, protože na mokrém a kamenitém povrchu nám kola neustále podkluzují. Matně si vzpomínám, že někteří z nás chvilkama kolo i vedli, ale objektivně přiznáno - některá místa byla opravdu téměř nesjízdná. Ze svahů Svatoboru sjíždíme přes osadu Žikov do nedalekých Petrovic, kde si dáváme krátkou přestávku. V plánu bylo si tu dát malý oběd, ale jediná místní hospoda má ještě zavřeno a tak nám nezbývá nic jiného, než ujíst za svých zásob a pokračovat do Hartmanic, tam už snad budeme mít víc štěstí ( a měli jsme ). Petrovice - Hartmanice - Kundratice - Štěpanice - Zálužice, prostě samé " ice ", tenhle úsek po asfaltce nás příliš nezaujal. Vše jsme si ale vynahradili opodál, v okolí Malého a Velkého Radkova. Pěkné udržované cesty vedoucí přes pastviny a téměř opuštěné samoty, mnoho opravených křížků a malých kapliček podél cest, krásné výhledy na šumavské kopce i do údolí Otavy, to byla jedním slovem nádhera! Tady se nám to moc líbilo, včetně prudkého sjezdu do Radešova.

U Otavy jsme chvilku váhali, jestli dál pokračovat po asfaltce na druhém břehu nebo zůstat na levé straně a napojit se na červenou turistickou značku. Volba padla na červenou, protože jízda po frekventované silnici nás příliš nelákala. Jen jsme se nějak špatně podívali do mapy a přehlédli téměř stometrové krajně nepříjemné stoupání na Mouřenec, ale jinak volba dobrá. A Mouřenec byl náš poslední kopec, který jsme během našeho šumavského víkendu absolvovali. Zbylé kilometry do Sušice už vedly podél Otavy a po cyklostezce... Šumava nás opět nezklamala a moc jsme si ty tři dny užili  . P.S . - autor krásných fotografií pochopitelně Ruda.